Kapitola 375

Nina

"Jsme doma," řekl Enzo a podíval se nejprve na své ruce a pak nahoru na oblohu se zmatením ve tváři.

Se stejnou mírou zmatku jsem se rozhlížel po lese kolem nás. Venku byla tma a ubývající měsíc nám poskytl dostatek světla, abychom viděli. Tuhle lesní mýtinu jsem dobře poznal; byla to přesně ta mýtina, kterou jsme opustili minule. V dálce, díky listí, které už v tuto chvíli ze stromů většinou opadalo, jsem viděl rovnou plochu atletického hřiště a poté hrubý obrys hokejové arény. Jak se to ale stalo? Jak jsme se sem dostali?