Kapitola 94

Jak jsme pokračovali ve vytí, energie proudící mnou byla vzrušující i děsivá. Bylo to, jako by se ze mě něco prastarého a divokého snažilo vymanit. Smečka reagovala na mé vytí s nadšením, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Nebylo to jen zachycení okamžiku – bylo to něco víc. Něco skutečného.

Noční vzduch mi byl chladný proti srsti, ostrý podzimní vánek přinášel vůni spadaného listí a země. Měsíc visel vysoko nad vším a vrhal na všechno stříbřitou záři. Světlo způsobilo, že les vypadal nadpozemsky, stíny byly hluboké a plné tajemství. Mezi stromy se rozléhalo vytí smečky, strašidelná melodie, která rezonovala hluboko v mých kostech.

Když jsem šel vedle Elly, nemohl jsem se zbavit pocitu úžasu a zmatku, který se mě zmocnil. Její vytí – nebylo to nic jiného, než co jsem kdy od člověka slyšel. Byl čistý, silný a nepopiratelně vlkodlak. Často jsem se na ni díval a v hlavě mi běhaly možnosti. Opravdu by mohla být jednou z nás, skrytá na očích celou tu dobu? Ta myšlenka mě vzrušovala a zároveň zmátla.