Kapitola 140

Potom jsme spolu nemluvili. Oběd byl vyloženě trapný, protože jsme oba mlčky jedli. Moje mysl se motala z jeho omluvy. Nevím, co ode mě čekal, ale pevně doufám, že to nebylo odpuštění. Alespoň ne teď.

Po obědě mě vzal zpátky domů. Jízda byla také tichá. Oba jsme se ztratili ve vlastních myšlenkách. Jen jsem nevěděl, jak ho přijmout. Nevěděl jsem, co mám dělat s touto jeho novou verzí. Bylo to všechno tak nové a přinejmenším zvláštní.

"Děkuji," řeknu mu, jakmile dorazíme domů. "Za to, že jsi byl se mnou na schůzce a na obědě""Nebyl to žádný problém," pokusil se o úsměv, ale nedosáhlo mu to do očí.