Kapitola 345 Minulost

Sofie zvedla hlavu, když Leonardo vstoupil do honosného obývacího pokoje. Její oči se rozzářily a její krásnou tvář zdobil zářivý úsměv. Pro Leonarda bylo nemožné se na oplátku neusmát; pokaždé, když uviděl její nevinný výraz, jeho kamenné srdce ožilo. Způsob, jakým se Sofiiny oči zaleskly, když se na něj podívala, v něm vyvolával pocit, že je středem jejího vesmíru.

Leonardovu mysl však pronásledoval neodbytný strach. Jak by asi přežil, kdyby se rozhodla ho opustit, jakmile by jejich smluvní manželství skončilo? Ta myšlenka mu zamrazila páteř a narušila teplo, které cítil v Sofiině přítomnosti. Uvědomil si, že nevědomky svraštil čelo, zrcadlíc obavy, které nahradily Sofiin úsměv.

Ach, můj andílku, tvůj úsměv je pro mě vším. Musím najít způsob, jak ti ho vrátit do tváře, přemítal a lehce zavrtěl hlavou, jako by chtěl zahnat své znepokojivé myšlenky. S odhodláním pokračoval v kroku směrem k ní.