Kapitola 394 Bezohledný mafiánský král
Jakmile se Leonardovy nohy dotkly ruské půdy, jeho srdce se rozbolelo kvůli Sofii. V doprovodu svých důvěryhodných mužů se vydal k honosnému sídlu Dona Adrikse a v žilách mu kolovalo očekávání. Adrikovi muži však Leonarda u vchodu zastavili a snažili se mu ztížit cestu. Jeho trpělivost docházela a Leonardovou jedinou touhou bylo vidět svou milovanou Sofii, i kdyby to znamenalo vyhovět jejich požadavkům. Tentokrát ho dotlačili na hranici možností. Pokud by se Don Adrik odvážil odepřít mu možnost spatřit jeho ženu, Leonardo by na tomto místě vypustil svůj vztek a spálil ho na popel. Nakonec dostal povolení, vstup byl povolen pouze Domenico a Leonardo, zatímco jeho věrní muži čekali venku, připraveni vykonat každý jeho rozkaz.
V tu chvíli, když jeho pohled padl na Sofii, všechno ostatní pominulo. Don Adrikovy výkřiky, aby se zastavil, byly pro Leonarda bezvýznamné; na ničem kromě Sofie nezáleželo. Jeho ruce toužily se jí dotknout, jeho tělo toužilo cítit její teplo, jeho rty prahly po její chuti a jeho jazyk toužil prozkoumat každý kousek její bytosti. Nutkání bylo nepřekonatelné; Leonardo nemohl odolat.
Leonardo bez váhání objal svou ženu vroucím objetím a jeho rty se s syrovou intenzitou poháněnou hladem a zoufalstvím dotkly jejích. Když se na okamžik odtáhl, prohlédl si její tvář, znepokojení mu zbarvilo rysy. Vypadala oslabeně, její kdysi jasné oči byly nyní matné a zarudlé, jako by slzy byly jejím jediným společníkem celé hodiny. Jeho pohled bloudil po jejím těle a hledal jakoukoli stopu újmy, která jí byla způsobena. Kdyby zanechaly byť jen sebemenší škrábnutí, Leonardo by na ně všechny bez váhání vypustil svůj hněv a lusknutím prstu by jim spálil svět.