Kapitola 2

Alexandera se snažila potlačit strach, který ji naplňoval, když seděla vzadu v taxíku, ale věděla, že selhává. Taxikář byl nějaký druh nadpřirozena, takže asi cítil všechno. Věděla to ne proto, že by se u ní přes noc náhle vyvinuly nějaké vylepšené smysly, ale proto, že byli jediní, komu bylo dovoleno dopravit nové studenty z letiště.

Phoenix Academy byla na nějakém supertajném místě, kam lidé nesměli vstoupit. Málem si u toho odfrkla. Pokud to byla pravda, nikdy neměli trvat na její účasti. Mělo jí být dovoleno jít na běžnou vysokou školu jako každý jiný devatenáctiletý člověk, který by přežil mučení na střední škole. Ale ne, musela navštěvovat toto místo se všemi druhy nadpřirozených druhů, které by ji mohly bez rozmýšlení zabít, kdyby to nebylo kvůli tomu, že to bylo zakázáno.

Po celém světě bylo několik poboček této akademie, aby je všechny ubytovaly, a ona stále nevěděla, do které za mnou přišla. Soukromé letadlo vyzvedlo ji a několik dalších z malého letiště v Arizoně, a pak cestou udělali několik zastávek, aby natankovali a vyzvedli další studenty. Celý den cestovala a cítila se unavená až na kost. Celou situaci ještě zhoršilo to, že nevěděla, kde je.

Zdálo se, že jeli celé hodiny, ale pokaždé, když se podívala na čas na svém telefonu, sotva se pohnul. Projeli horami a pak taxík vjel do temného lesa, který vrátil její noční můry do popředí. Přes okno skoro nic neviděla, i když bylo ještě denní světlo, a dokonce i z bezpečí taxíku cítila, že tohle je místo, kde by nechtěla být sama. Ve vzduchu byl tak těžký pocit, jako by ji temnota mohla pohltit ve chvíli, kdy se obnažila.

Odvrátila pohled a v zrcátku spatřila svůj pohled v očích řidiče. Na tváři měl zamračený výraz, jako by nesouhlasil s jejími emocemi – nebo s ní obecně. Pravděpodobně to bylo to druhé, jako všichni ostatní. S názorem někoho jiného na ni nemohla nic dělat. Byla taková, jaká byla, a žádný pláč nebo naděje to nezmění.

Znovu se podívala na telefon a psala rychlé zprávy své rodině pro případ, že by byli poslední. Její otec ji již varoval, že bez ohledu na to, na kterém kampusu skončí, nebudou existovat žádné vnější sítě a ze školních telefonů bude smět volat pouze o víkendech. Bylo to zbavení svobody, o tom není pochyb. To, jak někdo cítil, že má právo to udělat dospělým, bylo nad její síly.

Ale zase byla v jejich světě třináct let. Nic z toho ji už nepřekvapilo.

Málem se rozplakala, když si přečetla zprávu od svého otce. „Pamatuj si své jméno. Stůj vysoko.“

Narovnala ramena a zopakovala, co ji naučil od chvíle, kdy si uvědomili, že není jednou z nich. Byla to Alexandera Morgan, dcera Alfa Raymonda Morgana, a od nikoho nebrala ani hovno. Jen jestli jsme pravdiví.

Ramena jí znovu poklesla, když se ji mysl snažila vrátit do mučivých let, které prožila mezi vlky. Ani Alfa a jeho čtyři synové ji před tím nedokázali ochránit.

Její telefonní signál zmizel; její jediné spojení s jejím bezpečným útočištěm bylo pryč. Když vypnula telefon a dala si ho do kabelky, zamrkala slzy.

Jako Alfa jejich malé smečky se nikdo nikdy neodvážil zeptat jejího otce na jeho rozhodnutí vzít ji k sobě. Ale to nezastavilo týrání, když on nebo její bratři nebyli poblíž. Škola pro ni vždy byla nejhorším obdobím, ale alespoň se vždy na konci dne vrátila domů a našla útěchu ve své rodině. Teď tu byla úplně sama.

Mohla jen doufat, že jako vysokoškoláci jsou všichni příliš zralí na to, aby dělali to, co jí dělali v její izolované smečce. Tuto školu navštěvovaly nadpřirozené bytosti z celého světa; musela doufat, že to nejsou všichni ignoranti jako ty, které nechala v Novém Mexiku.

Vyšli z lesa a znovu se dostali do slunečního světla a měla pocit, jako by vstoupila do jiného světa. Dokonce ani majestátní krása rozlehlého lesa, který většinu svého života nazývala domovem, se tomu nevyrovnala. Tráva se tu zdála zelenější a vysoké stromy se perfektně řadily po obou stranách silnice a jejich větve tvořily oblouk. Dokonce i atmosféra byla jiná. Jestli se v lese cítila nesvá, tady to bylo horší. Cítila se jako malé jehňátko zahnané do doupěte predátorů.

Snažila se to znervóznit, protože poprvé v životě opustila území smečky, ale nedokázala si příliš dlouho lhát. Všude cítila nebezpečí a ještě ani nedorazili.

V dálce se rýsovaly vysoké, impozantní brány a na sloupech po obou stranách byli obří ptáci, o nichž předpokládala, že jsou to fénixové. Její úzkost znovu vzrostla. Jakmile se tento taxík vrátí, nebude možné toto místo opustit. Bude tu trčet měsíce, než povolí rodičům a opatrovníkům návštěvu na Den rodičů. Přála si, aby se mohla vrátit, ale vzepřít se rozkazu Rady by přineslo největší hanbu jejímu otci. To bylo něco, co nikdy nechtěla udělat.

Brána se otevřela a její čelist poklesla, když spatřila rozlehlé pozemky. Bylo tam tolik místa, že přemýšlela, jestli někdy bude muset kvůli lekcím chodit z jednoho konce na druhý. Kdyby tomu tak bylo, nikdy by se tam nedostala, ne svou lidskou rychlostí. Budovy se přiblížily a ona si všimla, že jsou všechna čtyři podlaží a vypadají jako luxusní sídla s příjezdovými cestami, na nichž před nimi parkují drahá auta.

Nikdy v životě neměla hlad. Ona, její otec a bratři nebyli špinavě bohatí; byly pohodlné. Ale s typy aut, které zde viděla, si uvědomila, že to byla úplně jiná míčová hra. Taxík nakonec zpomalil, když projížděl kolem obrovské fontány a pak zastavil u vchodu do velké, impozantní budovy. Vypadalo to, jako by to bylo postaveno v jiné době, s kamennými zdmi a věžemi, jako by to byla původní budova, která sloužila mnoha generacím nadpřirozených bytostí, které tudy prošly. Jeho bohatá historie byla něčím, co by Alexanderu fascinovalo každý jiný den, ale dnes měla příliš mnoho uzlů v žaludku. Dostala konkrétní instrukce, aby se nejprve zastavila na recepci, takže předpokládala, že toto je hlavní budova, kde to bylo.

"Jsme tady, slečno."

Vyděsila se, když uslyšela hlas řidiče a uvědomila si, že jen seděla a zírala jako idiot.

"Promiň. Děkuji," zamumlala a popadla kabelku, když vystoupila.

Všude byli studenti ve stejné uniformě, jakou nosila ona: černé skládané sukně pro dámy a černé kalhoty pro chlapy, bílé košile a všichni měli kaštanové blejzry. Všimla si však, že ostatní mají různobarevné ozdoby kolem spodních rukávů blejzrů.

Kufr za ní zabouchl a ona se znovu lekla, dokud si neuvědomila, že řidič právě vyndal její tašky z kufru.

A zdálo se, že její malé zalapání po dechu na ni přitáhlo pozornost všech. Kdyby už o tomto světě nevěděla, věděla by, že jsou všichni z jiného světa, jen když se na ně podívala. Byli to sakra dobře vypadající lidé. A ke všemu byly všechny perfektně nalíčené. Mohli sejít z ranveje. Nevypadali, že by strávili hodiny v letadle a snažili se osvěžit v jeho stísněné koupelně.

Strčila si vlasy za ucho a cítila se rozpačitá, když zvedla rukojeť svého zavazadla a vydala se ke vchodu. Měla nudné zrzavé vlasy, obyčejné modré oči, pihy a kůži, která se na slunci snadno spálila. Nebylo na ní nic jiskřivého, lesklého ani přestříkaného – prostě obyčejná. Cítila to na střední škole, ale ani tito lidé by tady nikomu svíčku nepodrželi.

Když kolem nich procházela, viděla několik z nich čichat vzduch. Zachovala své srdce klidné, jak se to za ta léta naučila, ale až teď budou vědět, co je zač. A věděli by, že sem nepatří.

"Je to člověk?" zeptal se někdo.

Ignorovala zbytek šeptání, když konečně vešla dovnitř.

Tam to bylo horší. Kolem postávalo více lidí s taškami a vypadalo to, že musela stát ve frontě, aby dostala další pokyny. Ostatní vypadali, jako by se už znali, soudě podle toho, jak mluvili ve skupinách. Jejich rozhovory byly živé, ale všichni přestali mluvit ve chvíli, kdy se zastavila v jednom z řádků. Sklopila oči, věděla, že dokáže lépe ovládat své emoce, když s nikým nenaváže oční kontakt. Ani se nepokoušela rozhlédnout se po interiéru budovy, která ji zvenčí zaujala.

"Jste ve špatné frontě. Dárci nechodí přes tuto budovu."

Podívala se na chlapce, který to řekl, a zdržela se posměšného komentáře. Tohle nebylo místo, kde by ji ústa mohla dostat do problémů. Pokud byl chlapec v této frontě, musel být v jejím věku. Stejně jako ostatní z něj jeho hedvábné blond vlasy a modré oči mohly udělat filmovou hvězdu.

"Nejsem doner. Ale díky," odpověděla s pevným úsměvem.

"Počkej. Opravdu jsi tady zapsaný?" řekl muž nevěřícně. "Udělal si z tebe někdo srandu?"

"Jak?" zeptala se zamračeně.

Pozvánky byly vždy doručeny zamýšlené osobě pomocí magie; jen oni mohli číst podrobnosti. Pokyny byly velmi jasné.

"Promiň. Jen jsem si myslel, že sem nemohou mít zapsané lidi," řekl chlapec a pak se otočil.

Měla také. Držela jí palce a nohy, aby jí řekli, že to bylo obrovské nedorozumění, a pošlou ji zpátky domů. Tohle nebylo místo pro ni.