Kapitola 217
Vzduch byl ostřejší a jeho oči zachytily i to nejmenší zrnko půdy – jakkoli se to zdálo nemožné. Slyšel i ty nejmenší tvorečky, jak se motají pod rozkládající se hmotou na lesní půdě. Zadní nohy ho snadno vrhaly přes keře a spadlé stromy, zatímco vítr mu s téměř ohromující silou šlehal kolem obličeje.
Srdce mu bušilo vlnou adrenalinu a pod ní ta podivná, neznámá energie.
Co to sakra bylo?