Kapitola 221
Vzduchem se i hodiny po boji stále line lidská krev. Byla všude. Na úzké stezce vedoucí na horu. Na chladné, neústupné straně hory. Nad stromy, keři a suchým listím na zemi. Na lesní půdě byly rozházené stříbrné nábojnice a rozbité stříbrné zbraně. Mezi kmeny stromů byly uvázány ostré kusy provázku jako pasti a z nich kapala krev. Kromě té kovové vůně na ní bylo ještě něco jiného, něco kořeněného a dřevitého, a velmi slabého.
Přitiskla nos blíž k provázku a začala se nadechovat. O vteřinu později jí silné paže objaly hruď a odtáhly ji pryč.
„Na to se nesahej. Vlčí zhoubo,“ řekl Zeke.