Kapitola 407
Zatímco sedíme, s lehkým úsměvem si všimnu dvou tmavých postav, které se za námi postaví – ještě nenápadnější než my. A jsem za ně vděčná – vděčná za tátu, že mě vždycky chtěl chránit – i když vím, že se nic nestane. Že i kdyby nám někdo chtěl ublížit, Luca – můj kamarád – by mě ochránil.
Ale co, tátovi budou tátové.
„Co myslíš?“ zeptá se Luca veselejším hlasem než celou noc, když si sedne vedle mě a já mu podávám jeho drink.