Kapitola 7 Přestaňte předstírat

"Zabij mě, jestli se odvážíš."

Hluboce nenáviděla být zavřená, jako ve vězení, což v ní jen vyvolávalo pocit dusna a zoufalství.

William jí věnoval ledový pohled. Najednou vstal, zvedl její zraněný kotník a okamžitě vytáhl z kapsy lahvičku s léky.

Eliza si uvědomila, co se chystá udělat, škubla nohou dozadu, jak jen mohla, a ušklíbla se: "Přestaň tady předstírat."

"Eliza Berkerová!" William zatnul zuby a vyslovil její jméno tak zběsile, že mu na čele vyskočily žíly.

Eliza na něj zírala s posměšným obličejem. "Nebojíš se jen toho, že umřu bolestí a ty už nebudeš mít příležitost mě mučit? Nedám ti tu šanci."

"No. Velmi dobře." William s úšklebkem přikývl. Hodil po ní lahvičku s léky. "Chceš umřít, že? Pak můžeš jít do pekla."

Dveře se znovu zabouchly. Eliza se dívala na nepořádek na podlaze s ironií a smutkem v sobě. „Když mě tak nenávidí, měl mě tu nechat hnít. Jeho pokrytectví je opravdu směšné.“

V noci Eliza kopala do dveří, jak jen mohla, a pořád křičela. Chtěla přimět Williama, aby usnul a cítil se naštvaný, aby ji konečně nechal jít. S touto myšlenkou kopla ještě víc a křičela ještě hlasitěji.

Mezitím se v dětském pokoji Benjamin zamračil a řekl: "Zdá se, že táta se k té ženě chová jinak. Možná má něco společného s mámou. Zítra se jí zeptám."

Když Amelia zaslechla výkřik připomínající duchy, ve strachu objala bratrovu paži. "Ale říká se, že ta žena je blázen. Opravdu by mohla být příbuzná s mámou?"

"To zjistíme zítra," řekl Benjamin.

Druhý den časně ráno držel rodinný komorník obě děti za ruce a opatrně s Williamem mluvil: "Pane, oba odmítají chodit do školky."

William si hnětl čelo; měl bezesnou noc, protože ta šílená žena skoro celou noc křičela. Trpělivě se podíval na své dvě děti. "Proč?"

Amelia si pohrávala s malíčky a řekla dětským hláskem: "Školka hraje každý den stejnou hru. Není to vůbec zábavné. Nepůjdu."

Když se William podíval na Benjamina, Benjamin vzhlédl a chladně řekl: "Všechny ty úkoly ve školce zvládnu, než o nich učitel vůbec mluví. Proč musím chodit do školky? Je to dětinské."

William si položil ruku na čelo, bolí ho hlava. Mohl mít všechno, co měl, ale nemohl nic dělat se svými dvěma dětmi. Potlačil podráždění a řekl hezky: "Bez ohledu na to, jak snadné jsou domácí úkoly ve školce nebo jak nudné jsou hry, vám dvěma je teprve pět let. Takže musíte chodit do školky."

"Nepůjdu." Amelia se zamračila.

Tvrdohlavý výraz její tváře připomínal výraz té ženy. Pomyšlení na tvrdohlavost té ženy minulou noc způsobilo, že Williamův obličej se zachmuřil.

To bylo, když přišla pokojská se snídaní a rodinný komorník spěšně řekl: "Pane, je lepší se na ně nezlobit. Snídaně je hotová. Nemusíte spěchat do kanceláře později? Nedovolte, aby tato triviální věc ovlivnila vaši práci."

William se zhluboka nadechl, zdánlivě potlačil svůj hněv. Potom vybral dva sendviče a sklenici mléka a nařídil služce, aby je poslala do podkroví.

Benjamin přelétl očima a pak spěchal k Williamovi. "Tati, Amelia je pořád naštvaná, že ji včera šikanovali. Prosím, dovol nám dnes zůstat doma."

Když to William slyšel, podvědomě se podíval na Amelii a viděl její našpulená ústa a zarudlé oči.

"Vždycky říkají, že nemám maminku. Nechodím do školky," řekla Amelia.

William byl nejprve naštvaný, ale když viděl Ameliin ublížený pohled, bylo mu jí líto. Rezignovaně si povzdechl a řekl: "Dobře. Zůstaň doma a nikam jinam nechoď. Dnes se vrátím brzy."

"Jo."

"Děkuji, tati. Táta je nejlepší."

Amelia se usmála, zatímco Benjaminovy oči těkaly kolem, jako by na něco myslel.

Jakmile William vyšel ze dveří, Benjamin omluvil rodinného komorníka a vzal Amélii do podkroví. Amélie byla plná zvědavosti." Benjamine, proč táta nechal tu paní v podkroví?"

Benjamin zavrtěl hlavou, ale cítil, že Eliza musí mít s jejich otcem nějaký neobvyklý vztah. Začal mít podezření, že by mohla být příbuzná s jejich matkou. Benjamin byl při pomyšlení na tohle nadšený.

Podkroví bylo málo používané. Amelia otočila klikou, ale ta se neotočila.

"Benjamine, dveře jsou zamčené. Nemůžeme se dostat dovnitř."

"Žádný strach. Mám cestu dovnitř," řekl Benjamin. Otevřel kryt nad otvorem zámku a objevil se kombinační zámek.

Amelia byla překvapená. "Jak víte, že tyto dveře mají kombinační zámek?" Ale pak byla znovu zklamaná.“ Ale neznáme kombinaci."

Benjamin naklonil hlavu a chvíli přemýšlel. "Pokusím se. Pokud ne, zeptejte se Richarda."

"Nemyslím si, že by to věděl ani Richard."

Amelia právě domluvila, když uslyšela cvaknutí; byl otevřen kombinační zámek. Pohlédla na Benjamina s překvapeným a zbožňujícím obličejem. "Jak jsi znal heslo? Působivé."

"Právě jsem to odhadl."

Kód, který Benjamin právě použil, byl 940207. Zpočátku nevěděl, že to je kód pro dveře, pouze to, že viděl tento řetězec čísel v otcově zápisníku. Myslel si, že tento řetězec čísel by měl být velmi zvláštní, a tak to prostě zkusil, neočekával, že by mohl otevřít dveře.

V podkroví byla tma a William včera v noci někoho požádal, aby zabednil okno. Amelia byla vyděšená a držela se Benjamina za paži. "Co máme dělat, když nás ta bláznivá dáma zasáhne?"

"Neboj se. Budu tě chránit."

"Kdo je to?"

V tu chvíli obě děti vyděsil tichý chvějící se řev. Benjamin to vypukl a šátral ve tmě po vypínači na zdi. Sáhl po vypínači, zapnul ho a podkroví se okamžitě rozsvítilo jako denní světlo.

Eliza si podvědomě zakryla oči rukou a čekala, až se její oči přizpůsobí, než je pomalu odsunula. Pak uviděla dvě děti stojící nedaleko. Když viděl, jak Eliza vypadá, v Benjaminových očích se mihl výraz příjemného překvapení.