Kapitola 6 Hledáte potíže

William se podíval na její zarudlou tvář. Najednou se vzpamatoval a pustil ji.

Eliza prudce zakašlala, když se jí do plic vřítil náhlý příval čerstvého vzduchu a její kostnaté tělo se zhroutilo na zeď. Pořád se strašně třásla kvůli kašli. Pod Williamovým blahosklonným pohledem vypadala jako komár, který se snaží zůstat naživu.

"Neboj se. Nezabiju tě. Ale udělám tvůj život horším než smrt."

Elizu nakonec William zavřel v podkroví. Zoufale kopala a bouchala do dveří a šíleně syčela. "Pusť mě ven. Kdo jsi, že mě zavíráš? Před pěti lety jsem kvůli tobě málem zemřel; tak proč mě teď pořád zamykáš? Pusť mě ven. Pusť mě."

"Přišlo ti to před pěti lety." Williamova hořká slova prošla dveřmi. "Babička se ještě neprobudila a Sara nebyla nalezena. Dokud budeš žít, budeš platit za to, co jsi udělal." Vynutil si poslední větu skrz zuby a nesl plnou nálož nenávisti a znechucení.

Eliza ležela bezvládně na podlaze a do srdce ji zasáhla známá bolest. Nechápala, jak může být muž tak bezcitný. "Opravdu chce, abych zemřel, než mě nechá jít?"

Ale Eliza se nehodlala smířit s osudem. Před pěti lety málem zemřela, a to způsobilo i dluh, že jí předtím zachránil život. Teď mu nic nedlužila a on neměl právo vzít jí život. Teď vlastnila svůj život a nikdo jí ho nesmí vzít. Potlačila smutek a vztek, postavila se na nohy, rozhlédla se kolem sebe a řekla si, že musí najít cestu odtud. Jinak by ji bezohledný William umučil k smrti. Poté, co se jednou rozhlédla po podkroví, její oči přistály na omšelém dřevěném okně.

V zimních dnech se rychle stmívalo.

Když byla venku úplná tma, šla Eliza k oknu a vší silou otevřela shnilé dřevěné okno. Když se dřevěné okno otevřelo, zavál ledový vítr, který způsobil, že prudce zakašlala. Kašel málem způsobil, že se její potlučené tělo rozpadlo. Trvalo dlouho, než kašel ustoupil a pak se podívala z okna. Vylezlo ji to ven, protože její poloha byla nejméně 30 stop nad zemí.

Ale když jí přišla na mysl Williamova bezohlednost, zavřela oči a bez váhání vyskočila z okna. Výška pádu nebyla nic ve srovnání s hrůzou z mučení Williamem. I kdyby měla smůlu a skočila k smrti, bylo to lepší, než být tím mužem umučena k smrti.

Chladný vítr prosvištěl Elize kolem uší. Když dopadla na zem, ucítila ostrou bolest v kotníku. Bylo to tak bolestivé, že chvíli nemohla vstát. Nemohla si ale dovolit ztrácet čas. Zatímco teď byla tma a nikdo nebyl poblíž, musela si pospíšit, aby se odtud dostala.

Eliza zatnula zuby a přinutila se vstát. Vzpírala se bolesti a kulhala dopředu. Když došla k bráně, někdo zezadu zakřičel.

"Ta žena utekla. Běž pro ni!"

Eliza se otřásla a okamžitě bez váhání vyběhla ven, zranění na kotníku nevadilo. Řekla si, že se musí od toho muže dostat pryč, ať se děje cokoliv. Když se přiblížily uspěchané kroky, začala se kvůli úzkosti silně potit. Ale zatnula zuby a pokračovala dál.

Jejím směrem se rozjel oslnivý pár světlometů a pak zaslechla skřípění pneumatik. Eliza spadla na zem jako hromada. Její kolena byla jen palec od přední části auta. Srdce jí divoce bušilo, tělo se nekontrolovatelně chvělo při pohledu na muže vystupujícího z auta.

William ji popadl za límec a zvedl ji, tvář zachmuřenou a děsivou. "Elizo, ty opravdu chceš umřít, že?"

"Pusť mě, Williame. Pusť mě." Zoufale bojovala a kopala do něj nohama.

Zdálo se však, že muž nic necítí. Krokem ji odnesl zpět k rezidenci Kooperů.

Eliza znovu hozena do podkroví se málem psychicky zhroutila. Vstala, kulhala k Williamovi a zasyčela. "Co chceš? Jestli mě opravdu tak moc nenávidíš , tak mě zabij, zabij mě."

Jeho ledové oči na několik sekund zůstaly na jejím rudém, oteklém kotníku. Pak se podíval k otevřenému oknu, než odešel s bezvýraznou tváří. Dveře se zabouchly. Eliza se zhroutila a křičela, ale nikdo nereagoval, stejně jako ve vězení. To zoufalství a strach se vrátily.

Bezmocně se sesunula na podlahu, její počáteční smutek a vztek se pomalu měnily v bezmocnou prosbu. "Williame, prosím, nech mě jít. Byla to moje chyba. Neměl jsem tě milovat. Prosím, nech mě jít. Přísahám, že tě nikdy nebudu milovat a už se před tebou neobjevím. Prosím tě, abys mě nechal jít."

Na schodech se Williamova ruka držící tác sevřela a jeho tvář neprozrazovala nic z jeho emocí.

Benjamin opatrně přiběhl a zeptal se: "Tati, kdo je ta žena? Proč jsi ji zamkl?"

"Vrať se dolů. Nechoď sem."

Řekl William vážným hlasem a pak vyšel po schodech s podnosem v ruce. Benjamin se našpulil, protože věděl, že musí být něco špatně.

Když se dveře do podkroví otevřely, Eliza se vyškrábala na ruce a kolena. "Williame, necháš mě na pokoji? Očistím své jméno z případu tvé babičky a pomůžu ti najít Saru. Vím, že jsi mě vždycky nenáviděl a dokonce i z mých citů k tobě se ti dělá špatně. Ale neboj se, odteď se od tebe budu držet daleko. Už dávno jsem tě přestal milovat. Opravdu mi věř."

"Vezmi si jídlo," řekl William hlubokým hlasem, jako by zadržoval emoce.

Eliza zavrtěla hlavou. "Prosím, nech mě jít."

William se zhluboka nadechl a nakonec propukl v hněv. "Nechat tě? Přes mou mrtvolu."

Teď se Eliza úplně zbláznila. Kopla přes jídlo na tácu a zakřičela na Williama: "Co sakra chceš?"

Williamova tvář zvážněla a přitiskl ji k zemi. "Netlač mi ruku."