Kapitola 4 Test

Chtěl jsem udělat test co nejdříve, ale nejdříve jsem si mohl naplánovat schůzku následující sobotu. Myslím, že test dělalo víc dívek, než jsem si myslel.

Na kliniku jsem dorazil včas. Počet dalších dívek v mém věku s kudrnatými vlasy, které čekaly, až na ně přijde řada se sestřičkami, byl ohromující. Seděly na všech dostupných židlích, ale většina stála v dlouhých frontách a čekaly, až na ně přijde řada, aby promluvily s deseti různými sestrami.

Nikdy jsem neviděl tolik dívek s kudrnatými vlasy na jednom místě. Jakmile jedna z dívek domluvila s jednou ze sester, zaujala její místo jiná dívka. Mnozí náhle odešli poté, co odpověděli na otázky sestry. zatímco jiní prošli jinými dveřmi a do jiné místnosti.

Zaslechl jsem klábosení dvou kudrnatých dívek kolem mě. Tvrdili, že dívky, které odešly, byly odmítnuty, když se sestry domnívaly, že nemohou být Albertou Wilsonovou. Ostatní byli považováni za možné shody a pokračovali v testování DNA - dívky, které byly vybrány k provedení testu DNA, odešly se svými tisíci dolary.

Potřeboval jsem být jedním z nich.

Bylo to ale skličující pokaždé, když byla dívka odmítnuta a odešla z kliniky s prázdnou. Všichni vypadali mnohem víc jako Alfa než já. Kdybych byl odmítnut před poskytnutím vzorku DNA, kde bych vzal peníze na zaplacení Victorova obleku?

Konečně jsem byl na řadě já. Recepční ve středním věku mě okamžitě požádala o potvrzení o adopci. Prohlédla si to i mě zblízka. To, jak na mě žena zírala, ve mně vyvolalo pocit, že dělám něco špatně.

"Jsou vaše vlasy přirozeně kudrnaté, nebo máte trvalou?" zeptala se, když se dotkla mých vlasů. "Uvědomujete si, že je to vážná věc, ale mnoho z vás, děvčat, jste tu, abyste získali nějaké peníze pana Wilsona."

"Nuh... nikdy jsem nepotřeboval... trvalou trvalou," koktal jsem. "Moje vlasy jsou nuh... přirozeně kudrnaté." Sestra mě tak znervózňovala, že jsem sotva mohl dýchat. Místnost vypadala bez vzduchu, když si mě prohlížela. Mohla by říct, že jsem tam byl také pro peníze?

Pak jsem dostal nápad a vytáhl jsem telefon. "Lá... podívej, tady je pch... obrázek mého suh... školního průkazu z doby před třemi lety." Fotka mě ukázala na začátku prvního ročníku. Vlasy jsem měla stejně kudrnaté jako teď.

Žena mi vzala telefon z ruky a porovnala ho s fotkou, kterou jsem viděl v televizi. Byla to fotografie Albertiny matky, když byla mladá.

Po minutě mi vrátila můj telefon. "Dobře, Daisy, budu potřebovat další informace."

Sestra vytáhla formulář a na horní řádek napsala moje jméno. Nechtěl jsem od Cecilie žádné potíže, dal jsem jí Amyinu adresu do druhého řádku.

Poté, co mi sestra položila další otázky, na některé jsem nedokázala odpovědět, podala mi formulář a řekla mi, abych prošel dveřmi na levé straně velké místnosti. Bylo to tam, kam chodily ostatní dívky na testování a jejich tisíc dolarů!

Šel jsem do druhé místnosti, na nikoho jsem se nedíval a se zkříženýma prsty. Tato místnost byla méně přeplněná. Zhluboka jsem se nadechl a přistoupil k další sestře, která seděla za stolem.

Tato sestra mi položila další otázky o mém zdraví a rodině. Znovu jsem byla vyšetřena a zeptala se, jestli mám vlasy přirozeně kudrnaté nebo trvalou.

Poté, co druhá sestra dokončila moji registraci, souhlasil jsem s tím, že si nechám udělat výtěr z tváře a odebrat zkumavku krve. Nelíbilo se mi, že mám jehlu zabodnutou v paži, ale byl jsem rád, že jsem se v tomto procesu dostal tak daleko.

Stůl pokrývaly desítky stojanů se vzorky. Mezi dívkami, které dnes přišly na testování, musela být i Alberta. Ztracená alfa princezna by se určitě našla. Díky této myšlence jsem se cítil méně provinile za to, co jsem dělal, abych dostal peníze na zaplacení Victorova obleku. Poté, co byly odebrány vzorky DNA, mi bylo řečeno, že musím pořídit fotografie, abych je mohl porovnat se starými obrázky Albertiny matky.

Na druhém konci místnosti bylo pět fotografů a jejich vybavení. Opodál tiše seděl muž středního věku v obleku, kravatě a kníru a pozoroval vše kolem sebe. Připomínal mi jednoho z těch správných, dusných komorníků v televizním seriálu.

Muž také vypadal velmi unaveně. Tato část pátrání po Albertě musela být únavná, když se objevilo tolik dívek na testování. Zdálo se, že mě vůbec nevidí, i když se na mě několikrát podíval.

Seděl jsem před jasnými světly a kamerou, kroutil jsem se a přál si, aby to skončilo. Všechna tato pozornost zaměřená na mě mě nutila třást se zevnitř i zvenku. Nemohl jsem se dočkat, až odejdu a odnesu peníze do Victorovy kanceláře.

Když byla pořízena první fotka, přikrčil jsem se a zavřel oči, když se s prasknutím rozsvítil jasný blesk. Ani na druhý pokus jsem nedokázala zavřít oči. Vždycky jsem nenáviděl nechat se fotit. Proč by si někdo chtěl uchovat můj obraz?

Fotograf se snažil být trpělivý, ale nemohl jsem si pomoci. Měl jsem pocit, jako by mi každý v té velké místnosti mohl číst myšlenky a věděl, že nejsem Alberta. Pravděpodobně mě podezřívali, že jsem jen další chamtivá dívka, která chce peníze.

"Zkusíme fotku bez brýlí," řekl fotograf. "Když zhasne blesk, nevidím moc dobře do vašich očí. Čočky odrážejí světlo."

Sundal jsem si brýle a cítil se mnohem lépe, protože | nemohl jsem vidět všechny lidi kolem sebe tak jasně. Trochu jsem se uvolnil a řekl si, že už na mě nezírají. Ale viděl jsem dost dobře, abych věděl, když majordomus náhle zvedl hlavu a vstal. Fotograf vypadal stejně překvapeně jako já. Zíral na nás majordomus? Proč?

Komorník se rychle vzpamatoval a omluvil se, než se znovu posadil. Kdo to byl a jakou roli hrál při pátrání po Albertě?

Měl jsem oči otevřené, když mě fotograf pořídil dvě fotky bez brýlí, než mi podal další papír. Pak mi řekl, abych šel za jinou ženou sedící u stolu poblíž ozbrojeného strážce.

Tato žena byla mladá a hezká. Prozkoumala papír od fotografa a požádala mě, abych se podepsal na spodek na plnou čáru. Když jsem si přečetl noviny, než jsem podepsal své jméno, projela mnou úleva. Souhlasil jsem s tím, že těch tisíc dolarů bude doručeno na adresu, kterou jsem jim dal, do čtyřiceti osmi hodin.

Obdržel bych tisícdolarovou platbu a mohl zaplatit Victovi popř. Se všemi dívkami tady, měl jsem štěstí, že jsem to dostal písemně, než našli Alberta.

Ale když jsem se vydal ke dveřím ven, zaslechl jsem mužský hlas. Otočil jsem se a viděl, že to byl komorník. Mluvil s fotografem, který mě právě fotil.

"Vypadají příliš podobně," řekl komorník. "Ta dívka musí být ona."

O kom to mluvil? Opravdu našli Alberta? Raději odejdu, než budou chtít své peníze zpět.