Kapitola 150

Kaiserův pohled

Opřel jsem se hlouběji o paži opřenou o zeď a mé hluboké oříškové oči se od ní nikdy neodtrhly. Sledoval jsem ji, jak mizí z dohledu. Vzalo mi všechno, co jsem měl, abych za ní nešel. Doufal jsem, že je v pořádku. Ten šíp jí neměl tak ublížit. Jen jsem to potřeboval, abych ji napásl, abych na ni mohl dostat její krev. Ale teď mi nezbylo nic. Zničila šíp a jedinou šanci, kterou jsem měl, abych se probudil.

Povzdechl jsem si. Bylo to frustrující. Bylo to poprvé za několik týdnů, co jsem ji měl tak blízko. Byla skoro přede mnou, ale nemohl jsem se k ní ani přiblížit. Ne s Vladimírovými hlídacími psy, které se neustále pohybují kolem ní. Musel jsem se k ní dostat. Musel jsem přesně vědět, co se s ní děje. Proč proboha byla na straně toho bastarda? Jak s ním sakra mohla být najednou spřízněna? Znovu jsem si povzdechl. A tam jsem si myslel, že Killian je sám ďábel.