Kapitola 3: Neočekávaní návštěvníci

Charlesovo POV:

Poté, co jsem Ritu poslal domů, vrátil jsem se do kanceláře vyřídit nějaké obchodní záležitosti.

Večer mi přišla zpráva od Spencera.

Stálo tam: "Charlesi, chtěl by ses k nám přidat? Všichni jsou tady."

Odpověděl jsem: "Dobře. Brzy tam budu."

Když jsem vycházel z kanceláře, psal jsem.

Spencer vlastnil Mint Bar.

Byl to jeden z nejoblíbenějších barů ve městě a dnes večer tam bylo obzvlášť plno.

Jakmile jsem vešel dovnitř, uviděl jsem Spencera a Davida.

Všichni jsme byli přátelé už od dětství.

"Viděl jsi Scarlett?"

zeptala se Spencer, jakmile jsem byl před ním.

"Ano," odpověděl jsem a poté požádal barmana, aby mi naservíroval sklenku whisky.

"Opravdu se s ní rozvádíš?" Spencer přitiskl a přiblížil se ke mně.

"Ano," odpověděl jsem netrpělivě a zapálil si cigaretu.

"Jak jsi mohl, člověče? Scarlett je jako naše dívka. Vyrůstali jsme s ní. Ty a Rita jste k ní krutí."

Vyfoukl jsem do vzduchu obláček kouře, když mi barman postavil můj drink přede mě.

Rozhodl jsem se, že Spencer neodpovím a jen jsem vypil whisky.

Ale to, co řekl, byla pravda.

Abych řekl pravdu, byl jsem nervózní, když jsem včera večer mluvil se Scarlett o rozvodu.

Mezitím tam celou dobu jen seděla a vypadala klidně a vyrovnaně.

Nemohl jsem se rozhodnout, jestli mi to vadí, nebo na mě udělalo dojem.

Neviděli jsme se tři roky.

Už to nebyla ta sladká holčička, která nosila srdce na rukávu.

Hodně vyrostla.

Vidět ji znovu v té chladné povaze mě trochu rozrušilo.

"Souhlasila?" zeptal se zvědavě David.

"Ano, udělala."

V tu chvíli jsem litoval svého rozhodnutí vyjít ven a setkat se s přáteli.

Chtěl jsem si s nimi jen připít a tady mě grilovali všemi těmi otázkami.

"Takže si opravdu bereš Ritu?"

"Ano."

"To myslíš vážně? Opravdu obětuješ své štěstí jen proto, že tě zachránila?"

David byl z mé odpovědi dost emotivní.

Náhodou mi vylil víno na oblečení.

"Do prdele!" vztekle jsem zaklel.

"Ach, můj. Je mi to tak líto, člověče," omluvil se David okamžitě.

Protože jsem tam nechtěl sedět a vypadat jako totální nepořádek, omluvil jsem se a šel se domů převléknout.

Vyšel jsem z baru a zavolal dopravní službu.

Měl jsem v plánu jet domů, ale jakmile jsem nasedl do auta, zjistil jsem, že přestávám přemýšlet.

Pak jsem požádal řidiče, aby mě místo toho odvezl do Gardner Street.

Když jsem dorazil, dům byl jasně osvětlený a z otevřených oken jsem slyšel výbuchy smíchu.

V garáži zaparkoval známý Mercedes.

Zdálo se, že moje matka a babička přišly na návštěvu.

Rychle jsem došel ke dveřím, ale než jsem stačil zadat heslo, někdo už otevřel dveře zevnitř.

"Kde jsi byl? Proč jsi neodpovídal na moje hovory?" Moje máma přiklusala a vyhubovala mě.

"Byl jsem na schůzce, mami."

"A proč páchneš alkoholem? Pil jsi? Proboha, ty jsi ale nepořádek. Běž se převléknout."

Nakrčila nos a vedla mě dovnitř.

Vešel jsem do domu a viděl jsem babičku a Scarlett, jak sedí v obývacím pokoji, mluví a smějí se.

Na konferenčním stolku bylo ovoce a dokonce i jablečný koláč.

"Ahoj babičko."

Šel jsem pozdravit a zvedl plátek jablečného koláče, ale babička mi uhodila ruku.

"Ruce pryč. To není pro tebe. To je pro Scarlett."

"Charlesi, co se ti stalo? Pojď, dáme ti nějaké nové oblečení." Scarlett vstala a šla ke mně.

"Jste ženatý už dlouho. Proč pořád říkáte Charlesovi jeho křestním jménem?"

zeptala se babička Scarlett a pak se na mě podezřívavě podívala.

"Je něco špatného na tom, jak ho oslovuji?" Scarlett se zastavila a zeptala se.

"Copak mladé manželské páry, jako jste vy, neříkají svým manželům zlato nebo zlato nebo tak?" Scarlett ztuhla a zdálo se, že chvíli přemýšlí.

Pak si odkašlala.

"Pojď, zlato. Dovolte mi, abych ti pomohl změnit se."

Pomohla mi svléknout sako a věnovala mi upřímný úsměv.

"To je spíš ono,"

Babička zářila a její tón byl naplněn uspokojením.

Scarlett velmi milovala.

Zatímco Scarlett byla v posledních letech v zahraničí, babička se mě na ni často ptala.

Pokaždé jsem odpověděl jen povrchně.

Netrvalo dlouho a babička založila nové téma.

"Charlesi, tento týden jsem ti domluvil schůzku s doktorem. Do té doby nepij. Chci, abys se šel nechat vyšetřit."

Byl jsem ohromen.

"Ale právě jsem byl na fyzickém vyšetření, babičko. Jsem velmi zdravý."

"Nechci, abyste podstoupil další fyzikální vyšetření. Je to specializovanější kontrola. Už je to několik let. Kde jsou moje pravnoučata? A rozhodně si myslím, že to není chyba Scarlett. Je to vaše."

Scarlett našpulila rty a podívala se na mě.

V čelisti jí zablikal sval.

Vypadala, jako by se snažila nepropuknout v smích. Než jsem se stačil bránit, zazvonil mi telefon a já si oddechl úlevou.

Scarlett, která mi držela bundu, vytáhla můj telefon z náprsní kapsy a na obrazovce uviděla jméno volajícího.

Poznal jsem, že je to Rita, podle toho, jak se její tvář náhle změnila.

"Je to ta žena? Ach, za to, že jsi nahlas plakal!" vykřikla moje matka.

Vzal jsem si telefon od Scarlett a odmítl jsem hovor.

"Je to Rita? Teď jsi ženatý, Charlesi. Proč se stále zapleteš s tou ženou? Měl bys být věrný Scarlett. A jaké byly ty fotky Rity, jak si zkouší svatební šaty, které jsem viděl ve zprávách? Co se děje?" Babička nadávala.

"Není to tak, jak si myslíš, babičko."

"Tak proč jste její hovor odmítl? Je něco, o čem si vy dva musíte promluvit, co nechcete, abychom slyšeli?"

Nevěděl jsem, jak odpovědět. Mohl jsem lhát ostatním, ale ne babičce.

Vždy mě viděla.

Babička byla tak naštvaná, až se třásla.

Scarlett jí rychle nalila sklenici vody.

"Charles ti rád odpoví na tvoji otázku, babičko, ale nech mě, ať se nejdřív převléknu."

řekla Scarlett a vystrčila mě nahoru a do ložnice.

"Ve třetí skříni mám pár bílých košil."

Když mi Scarlett šla pro čistou košili, svlékl jsem si tu, kterou David potřísnil vínem.

Už to bylo zničené.

Sakra.

Příště bych Davida opravdu nešetřil.

Pak jsem za sebou ucítil hmatatelné ticho.

Otočil jsem se.

Scarlett tam stála a zírala na mě s jedním z mých triček v ruce.

Ponořila bradu a snažila se skrýt zuřivý ruměnec ve tvářích.

"Jak dlouho tam stojíš?"

Neodpověděla. Jen rychle zavřela oči.

Šel jsem k ní. Tentokrát jsem z ní viděl víc.

Už to nebyla ta malá holčička, jakou bývala.

Poslední tři roky ve Francii ji změnily z pouhého poupěte na jemnou růži.

Dlouhé řasy se jí třásly.

Rty měla stisknuté v tenké linii, jako by něco potlačovala.

Její tvář byla s každou minutou červenější a červenější.

Vzal jsem jí košili z ruky a rychle si ji oblékl.

Poté, co jsem se převlékl do nové košile, jsme se společně vrátili do obýváku.

"Už mi nezbývá mnoho let, Charlesi. Proč jsi nemohl žít poklidný život se Scarlett? Proč se mě pořád snažíš naštvat, co?" Babička mi to pořád vyčítala.

"Babi, až sem budeš chtít příště, můžeš mi zavolat a já tě přijedu vyzvednout, ano?"

Stále jsem nevěděl, jak jí odpovědět, tak jsem se rozhodl změnit téma.

"Ne, díky. Jsi vždycky tak zaneprázdněný. Nechci tě obtěžovat. Jen chci vidět, jestli se ke své ženě chováš správně."

"Babi, jsem v pořádku," připojila se Scarlett.

"Tak dobře. Mimochodem, nezapomeň zítra na oslavu 60. výročí Moore Group. Charlesi, očekávám, že koupíš Scarlett krásné večerní šaty na večírek. Chci, aby všichni viděli, jaké máš štěstí, že jsi dostal někoho, jako je ona. Už mě zase neděláš nešťastným, slyšíš, mladý muži?"

"Samozřejmě, babičko."

Po dlouhém povídání s babičkou a mámou se mi konečně podařilo je přesvědčit, aby to zavolali na noc, a vyprovodil je.

Za daných okolností neexistoval způsob, jak bych se jim mohl o rozvodu zmínit, aniž bych rozpoutal pekelné pozdvižení.