Kapitola 5: Nejbystřejší dívka

Scarlettin POV:

Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Měl jsem na sobě dlouhé bílé večerní šaty, pár bot Prada na vysokém podpatku a pár perlových náušnic. Vlasy jsem si sepnul do pevného, čistého drdolu.

Pořád jsem si ale myslel, že tomu něco chybí.

Pak jsem si nasadil svůj černý choker náhrdelník s malým tyrkysovým na něm a usmál se.

Otec ho dal jako dárek mé matce a matka ho předala mně.

"Hotovo? Pojď, Scarlett, podívej se. Nemůžeš zvednout telefon, abych tě viděl?"

Tiana a já jsme byli na videohovoru, když jsem se oblékal.

Zatímco jsem se chystal na večírek, ona na druhém konci linky hlasitě protestovala.

"Mám jen dvě ruce, Tiano. Uklidni se. Už jsem skoro hotový."

Nakonec jsem si nanesla svou oblíbenou růžovou rtěnku a našpulila rty, abych zkontrolovala barvu.

"Otoč se. Nech mě se podívat."

Podíval jsem se na sebe do zrcadla a stále jsem se cítil nesvůj.

Vzal jsem mobil a naklonil přední kameru k sobě.

Tiana si zakryla ústa a přestala se hýbat.

Obraz zamrzl. Bylo to kvůli špatnému signálu?

"Tiano, jsi tam ještě?"

"Ach, můj bože, děvče! Vypadáš naprosto úžasně! Ach, Charles bude dnes večer ohromen tím, jak nádherně vypadáš! Ve skutečnosti budou ohromeni všichni muži na večírku!"

"Paní Mooreová, pokud nevyrazíme hned, budeme muset vzít vrtulník,"

Burton, řidič, na mě volal z příjezdové cesty.

"Díky za obyčejný kompliment, Tiano. Musím jít. Už mám zpoždění."

Pak jsem zavěsil. Zvedl jsem si šaty a opatrně sešel dolů.

"Vypadáte krásně, paní Mooreová. Dnes večer budete senzací." Burton mi otevřel dveře.

"Děkuji, Burtone. Pojďme." Nebyl jsem moc na navštěvování formálních akcí, ale na tuhle párty jsem se těšil.

"Zvládneme to?"

"Budeme, paní Mooreová. Věřte mi."

Poté, co to řekl, Burton sešlápl plyn a jel směrem k hotelu Ritz Carlton.

Než jsem se nadál, byl jsem v odstávce hotelu.

Vystoupil jsem z auta a na pažích a tváři ucítil studený večerní vítr.

Naštěstí by mělo být uvnitř teplo.

Vstoupil jsem do hodovní síně a mnoho hlav se otočilo mým směrem.

Veškerá pozornost mě přiměla cítit se trochu napjatě a přemýšlet, jestli jsem to se svým oblečením nějak nepřehnal.

"Scarlett! Konečně jsi tady."

Když ke mně Christine přistoupila, vydechl jsem úlevou.

"Ahoj, babičko. Promiň, že jdu pozdě."

"Naše malá princezna je konečně tady."

Zářil jsem, když ke mně kráčeli také Alice a její manžel Lawrence.

"Tati, mami. Oh, jsem tak rád, že vás oba vidím. Hluboce se omlouvám za pozdní příchod."

"Nedělej si s tím starosti, drahoušku. Nejlepší je vždy ten, kdo se ukáže jako poslední,"

ujistila mě Alice s úsměvem.

V té době si mě v banketní síni všimlo mnoho lidí.

Jedním z nich byl mladý muž, který mi zamával a usmál se.

Byla to Spencer.

Přelétl jsem očima přes bzučící dav a nakonec jsem potkal pár chladných, tmavých očí.

Byl to Charles a zíral přímo na mě.

Kromě obvyklého odtažitého pohledu bylo dnes večer v jeho očích něco jiného, co jsem nemohl tak docela pochopit.

"Kdo je ona?"

"Myslím, že to je dívka, kterou adoptovali Lawrence a Christine. Nemyslíš, že je úžasná?"

"Ano, je úchvatná. Je ještě přitažlivější než Rita."

Všichni si mezi sebou začali šeptat.

"Podívej, z naší malé Scarlett se stala okouzlující mladá žena!"

Spencer přišel s úsměvem na tváři.

David mu byl přímo v patách.

"Dlouho jsme se neviděli."

Natáhl jsem k nim ruku a oni ji políbili.

Když mě Spencer objala, zahlédl jsem Charlese.

Stál u jeviště a pozoroval mě.

Pořád se na mě díval těma ledovýma nečitelnýma očima.

Tentokrát jsem na jeho tváři zahlédl záblesk vzteku.

"Dámy a pánové, než dnes večer oslavíme 60. výročí Moore Group, dovolte nám nejprve přivítat našeho drahého generálního ředitele, pana Charlese Moora, v jeho úvodních slovech."

Charles vyšel na pódium, usmál se na moderátora a potřásl si s ním rukou.

Chladný výraz v jeho tváři zmizel a začal mluvit teplým tónem, který jsem ho neslyšel používat.

Čas od času se na mě podíval a já jeho pohled opětovala.

Na dnešní večer bylo pozváno několik reportérů.

Po Charlesově projevu mu bylo dovoleno položit několik otázek.

"Pane Moore, proslýchá se, že vy a slečna Rita Lively jste zasnoubeni. Je to pravda?"

"Byl jsi s ní, když ji vyfotili, jak si zkoušela svatební šaty?"

Nepřekvapily mě otázky, které vrhli přímo na Charlese.

Skupina Moore byla vždy v centru pozornosti a Rita byla herečka, jejíž kariéra rozdmýchala fámy.

Finanční reportéři dokážou být někdy pomlouvaní.

Otočil jsem se a podíval se na Alici, Christine a Lawrence.

Nelíbilo se jim, co se děje.

"Myslím, že můj osobní život je dnes večer to nejmenší, co každého zajímá. A tím mě dovolte, abych vás přivítal na dnešních oslavách."

Jménem Moore Group vám děkuji, že jste se k nám připojili, a přeji vám krásný večer. Charles to zvládl docela dobře a dalo se to očekávat.

Byl ve hře dost dlouho na to, aby se naučil, jak jednat s zvědavými lidmi.

Poté, co Charles ukončil svůj projev, kapela pokračovala v hudbě, čímž přehlušila následné dotazy reportérů.

Brzy se hosté začali plnit taneční parket.

"Scarlett, můžu si zatančit?"

Spencer ke mně přistoupil a podal mi ruku.

Zářil jsem, když se mi elegantně uklonil jako pravý gentleman.

Připadalo mi to trochu zábavné, vzhledem k tomu, že Spencer byl na střední škole tak trochu ženský.

Žádné množství gentlemanského chování nemohlo nikdy zakrýt stopu zlomených srdcí, které za sebou zanechal.

"No, proč ne?"

Vzal jsem ho za ruku a nechal se odtáhnout na taneční parket.

Jednu ruku mi dal kolem pasu a druhou mi držel ruku ve vzduchu.

Druhou ruku jsem položil na jeho rameno.

"Drž mě pevněji, ty zbabělče. Bojíš se, že tě Charles porazí nebo co?" zašeptal jsem Spencer.

Spencer se usmál a mírně zavrtěl hlavou.

Pak si mě přitiskl blíž.

Začali jsme tančit.

Po chvíli jsem se najednou cítil nesvůj.

Měl jsem pocit, jako by mě někdo sledoval.

Okamžitě jsem ten pocit zahnal.

Možná jsem jen příliš přemýšlel, nebo jsem si jen příliš těsně oblékl obojek.

"Dej z ní ruku."

Tok mých myšlenek náhle přerušil známý hlas.

Někdo strhl Spencerovu ruku z mého pasu.

Nezbylo mi nic jiného, než přestat.

Nevrle jsem se otočil a zjistil jsem, že Charles stojí přímo za mnou s tím zmateným výrazem ve tváři.

Nemohl jsem říct, jestli byl naštvaný nebo měl bolest.

"Co se děje, Charlesi? Právě tančím s naším přítelem," odsekl jsem.

Vypadal ohromeně.

Zjevně ode mě takovou reakci nečekal.

Ale neřekl nic.

Jen se otočil a odkráčel jako malý kluk, kterému rodiče nedovolili hrát si venku.

V tu chvíli šel kolem číšník a já jsem mu z podnosu vzal sklenici šampaňského a jedním douškem jsem ji vypil.

Už jsem neměla náladu tančit.

"Proč se vždycky vrhne dovnitř a zkazí všem zábavu?" Stěžoval jsem si Spencerovi.

"Síla zvyku. Neboj se, Scarlett. Tvé dobré dny jsou na cestě."

Dobré dny? Myslel tím dny po rozvodu? Nebyl jsem si tím jistý.

Radost v hodovní síni se na mě brzy ukázala jako příliš a musel jsem se dostat ven, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

Sundal jsem si obojek, když jsem šel na balkón.

Chladný noční vzduch mi na obličeji připadal tak příjemný.

Spencer a David za mnou nešli a já si toho vážil.

Potřeboval jsem nějaký čas o samotě, abych se uklidnil a srovnal se.

Los Angeles bylo jiné krásné než Paříž, kde jsem strávil poslední tři roky studiem.

Ale i když Paříž bude mít vždy zvláštní místo v mém srdci, Los Angeles bude vždy mým domovem.

Ale od té doby, co jsem přišel domů, jsem se cítil trochu osamělý.

Chyběla mi Tiana. Nemohl jsem se dočkat, až se vrátí ze služební cesty.

Teď mi najednou došlo, že jsem poslední tři roky svého života strávil jen se svými evropskými přáteli.

Teď mi Tiana chyběla ještě víc.

Zafoukal vánek a ruce mi brněly husí kůže.

Zhluboka jsem se nadechl a uvítal nepohodlí.

Nějak mi to pomohlo uvolnit nervy.

Další věc, kterou jsem věděl, mě někdo zakrýval sakem.

Okamžitě jsem poznal vůni látky.

Otočil jsem se.

V šeru jsem dokázal rozeznat kontury pohledného obličeje.

Setkal jsem se s pohledem muže stojícího za mnou a řeka emocí ve mně, kterou jsem právě uklidnila, se znovu rozběhla do zuřících peřejí.

"Venku mrzne. Nastydneš."

Někdy mě udivovalo, jak se můj manžel změnil z lhostejného muže na starostlivého muže.

Bylo to, jako by měl někde vypínač, který přepínal, kdykoli chtěl.

Ale proč? Proč to udělal? Proč mi dal chladné rameno a pak se otočil a pohrál si s mou hlavou? Už jsem řekl ano rozvodu.

Už nebyl povinen se o mě starat.

"Není ti zima?" Podíval jsem se na Charlese.

"Ne, jsem v pořádku."

V tu chvíli mi zapípal telefon.

Byla to zpráva od Tiany.

Řekla, že už mi našla bydlení.

"Za pár dní se odstěhuji."

"Proč?"

"Protože rozvedené páry obvykle nebydlí pod jednou střechou."

"Ještě jsem nepodepsal papíry."

"To místo je blízko kanceláře, kam jdu pracovat. Bude to pro mě mnohem pohodlnější."

"Kam jdeš pracovat? Našel jsi si práci? Mohl jsem ti to zařídit."

Když jsem to slyšel, v duchu jsem se hořce usmál.

Najednou jsem si uvědomil, že Charles pro mě zařizoval mnoho věcí, z nichž nejpozoruhodnější bylo, že zařídil, abych vyrostla v ženu hodnou jeho jména.

Žil jsem život, který řídil on, a plynul jsem jeho proudem jako mrtvá ryba.

"Ne, děkuji. Jsem v pořádku. Už jsem mluvil s jejich oddělením lidských zdrojů."

"Poslouchej, Scarlett..."

"Proč bych měl poslouchat cokoli, co přichází od tebe?" vyštěkl jsem ještě jednou.

Začal jsem si sundávat sako, ale Charles mě zastavil.

"Snažíš se nastydnout, abys mě přiměl, abych se o tebe postaral? Nebo chceš, abych hned šel dovnitř a dostal babičku, aby ti mohla vynadat?"

řekl s poloúsměvem.

Protočil jsem oči a oblékl si sako.

"Vezmi si tohle."

Charles mi strčil do ruky bankovní kartu a pak se otočil k odchodu.

"Kdy vyřídíme rozvodové formality?" zeptal jsem se.

"Proč tak spěcháš s rozvodem? Je to kvůli tomu francouzskému umělci? Jak se zase jmenuje? Piero? Pierre?" zeptal se ostře.

Nevěděl jsem, co říct. Na několik okamžiků jsem na něj upřel oči.

Pak jsem se otočil na podpatku a odešel.

Pokud si myslel, že jsem na jeho otázku odpověděl ano, pak mě asi jen špatně pochopil.