Kapitola 6: Bezzubý tygr

Scarlettin POV:

Charles se neukázal ani několik dní po oslavě výročí skupiny Moore.

Byl jsem v té době zaneprázdněn přípravou na přijímací pohovor, takže jsem jeho absenci příliš nevnímal.

Jednoho dne jsme se s Tianou domluvili na setkání poté, co jsme byli roky pryč.

Takže teď jsem stál na ulici a čekal, až přijde můj nejdražší přítel.

Najednou z dálky přiběhla mladá žena se zrzavými vlasy.

Až když se přiblížila, poznal jsem, kdo to je.

Byla to Tiana.

"Tiano, proč máš obarvené vlasy na červeno?" zeptal jsem se nevěřícně.

Tiana si od základní školy vždy chtěla obarvit vlasy na červeno.

Teď to konečně udělala.

Byl jsem opravdu překvapen, když jsem ji viděl.

Koneckonců, její vlasy byly stále v přirozené barvě, když jsme spolu mluvili naposledy.

"Děvko, to má být překvapení! Tři roky jsi nepřišel domů, abys viděl svého nejlepšího přítele. Samozřejmě jsem měl co dělat, abych tě potrestal."

My dvě jsme byly jako sestry, které byly na mnoho let odděleny.

Objali jsme se a nadšeně skákali radostí u vchodu do kavárny.

Ano, často jsme spolu video chatovali, ale stále by to nenahradilo radost z toho, že jsem s přítelem osobně.

Mohli jsme se jen slastně obejmout.

"No, řekni mi všechno. Kdy se ke mně přestěhuješ? Oh, já vím! Zavolám dalším našim přátelům. Můžeme uspořádat večírek přes noc!"

"Upřímně netuším, ale bude to brzy."

Tiana mě zavedla do kavárny, když jsme si povídali.

Objednali jsme dva plátky tiramisu a užili jsme si to, zatímco jsme pokračovali v chatu.

"Charles tě stále nepustil? Copak jsi to neslyšel? Nedávno se tu šířily zvěsti o té děvce Ritě."

"Nestojím o ně. Až se s Charlesem rozvedeme, už s nimi nebudu mít nic společného."

"Tak to je skvělé. Brzy můžeme být zase spolubydlící."

S Tianou jsme si skvěle popovídali.

Sdíleli jsme stejné pocity ohledně této záležitosti.

Ať se stalo cokoli, věděl jsem, že bude vždy na mé straně.

Byla jsem vděčná, že mám takového přítele, se kterým jsem mohla bez obav sdílet své pocity.

"Pamatuješ si práci, o které jsem se ti zmínil minule? Řekl jsem o tobě svému šéfovi a dal mu tvůj životopis. Je s tebou spokojený. Ve skutečnosti chce, abych tě přivedl do naší společnosti všemi prostředky, i kdyby to mělo znamenat únos."

"To si ze mě děláš srandu." Zasmál jsem se a ukousl dort.

"Nejsem. Připravte se, že budete slavným televizním moderátorem! Nechte toho muže litovat, že vás nechal jít."

Šel jsem do Tianina bydliště poté, co jsem s ní strávil téměř celé dopoledne.

Než jsem šel do její společnosti Insight Media na pohovor, půjčila mi formální oblek.

V tu chvíli mě Tiana poplácala po rameni a konejšivě se na mě usmála.

"Nebuď nervózní. Vypadáš perfektně."

V zasedací místnosti pro rozhovory.

"Slečno Scarlett Rileyová, proč se chcete připojit k mé společnosti? Četli jsme váš životopis. Na základě vaší kvalifikace byste se mohla uplatnit někde lépe. Proč právě tady?"

zeptal se holohlavý a laskavý tazatel s úsměvem.

"Představit publiku to, co je zajímá, je skutečný důvod, proč jsem si vybral tento obor. Úlohou médií je otevřít veřejnosti oči a přimět je vidět realitu, ne je klamat. Věřím, že Insight Media má odvahu mluvit pravdu a převzít za ni odpovědnost."

Tazatel si znovu prohlédl můj životopis a položil několik dalších otázek.

Poté pošeptal pár slov tazateli vedle sebe.

Znepokojeně jsem se na něj podíval, když se ke mně konečně otočil.

"Gratuluji, slečno Rileyová. Vítejte v Insight Media."

Jakmile jsem vyšel z budovy, zavolal jsem Tianě a řekl jsem jí dobré zprávy.

Pak jsem si zarezervoval Uber a vrátil se na Gardner Street. Moc jsem toho sem nepřivezl.

Vlastně jsem si přivezl jen jeden kufr.

Možná bych se dnes mohl sbalit a odstěhovat.

Když jsem se vrátil domů, na příjezdové cestě jsem našel Charlesovo auto a ve vile svítila světla.

Musí být doma.

Byla to skvělá příležitost, jak si věci jednou provždy vyjasnit.

Otevřel jsem dveře a moje oči se rozšířily šokem z toho, co jsem viděl.

Charles ležel na pohovce a držel se za břicho s bolestivým výrazem ve tváři.

Když se na mě podíval, nebyl chladný a lhostejný jako obvykle.

Místo toho ke mně natáhl ruku, jako by svíral poslední stéblo k záchraně života.

Vypadal zranitelně a trpěl bolestí.

"Co...co je s tebou?" zeptal jsem se ohromeně.

"Břicho...bolí...tak strašně..."

odpověděl napjatě.

Okamžitě jsem spěchal k zásuvce s léky a vzal jsem si prášek na bolest žaludku. Věděl jsem, že Charlese občas bolí žaludek.

Pak jsem mu nalil sklenici vody, aby si rychleji vzal léky.

K mému překvapení mi otevřel tlamu jako ptáček čekající na krmení.

Chtěl, abych ho krmila? Před třemi lety...Nežádal mě, abych si od něj držel odstup?

"Podej mi ruku," řekl jsem opatrně.

Nechtěl jsem, aby na mě znovu zanevřel.

Aniž bych čekal na jeho odpověď, dal jsem mu pilulku do ruky a podal mu sklenici vody.

Charles si vzal lék.

Pak se se zavřenýma očima opřel o pohovku, popadl polštář a objal ho.

Ve skutečnosti nikdo nebyl ze železa.

Dokonce i Charles, který byl vždy studený jako led, byl učenlivý jako bezzubý tygr, když byl nemocný.

Nemohla jsem si pomoct a vrhla na něj pár pohledů.

Musím přiznat, že tahle jeho stránka se mi líbí víc než jeho obvyklá arogantní a panovačná stránka.

V tu chvíli jsem šel do svého pokoje a sehnal mu deku.

Když jsem to přes něj položil, jen se na mě podíval a ani nepoděkoval.

Předpokládal jsem, že si s ním dokážu věci vyjasnit, dokud bude nejslabší.

V tu chvíli jsem se zhluboka nadechl a sebral odvahu.

"Odstěhuji se," řekl jsem pevně.

Bezzubý tygr se najednou postavil a překvapeně hodil deku na podlahu.

"Co jsi říkal?" zeptal se Charles a zíral na mě spalujícím pohledem.

"Řekl jsem, že se odstěhuji a budu žít s Tianou," opakoval jsem.

Ale když jsem se podíval na jeho tvář, která byla rudá vztekem, ztratila jsem důvěru, kterou jsem právě získala.

"V žádném případě!" Charles přísně odmítl.

Ale jakmile domluvil, škubl sebou bolestí, chytil se za břicho a znovu si lehl.

"Až budete v pořádku, projdeme rozvodovým řízením." Sklonil jsem se, abych zvedl deku na podlaze.

Charles si však ohrnul nos a nevzal to.

"Proč tak divně smrdíš?"

Obrátil se na druhou stranu a dodal: "Promluvíme si později. Jděte se nejprve osprchovat. Nemohl jsem si pomoct, abych se jeho slovům vysmíval."

Zdálo se, že lék už zabral, protože už se mnou chtěl bojovat.

I tak jsem se stále cítil.

Necítil jsem legraci.

O čem to mluvil? Přesto jsem šel nahoru a osprchoval se, přesně jak požádal.

Najednou mi jeho slova prolétla hlavou.

Co měl na mysli, když řekl 'v žádném případě?' Potřeboval jsem jeho svolení, abych se mohl odstěhovat? Dohoda o rozvodu mi již byla zaslána e-mailem, jakmile jsem se vrátil ze zahraničí.

Co ještě chtěl? Nedlouho poté jsem se sprchoval.

Když jsem se osušil osuškou, uvědomil jsem si, že jsem si zapomněl narychlo přinést oblečení do koupelny.

Charles by měl být stále dole.

Bez problému jsem se mohl vyklouznout ven, abych se znovu převlékl.

Ale právě když jsem se chystal vyjít nahý z koupelny, zaslechl jsem za dveřmi kroky.

Podle toho zvuku šel Charles nahoru.

Zdálo se, že jeho bolest břicha se zotavuje rychleji, než jsem čekal.

Vrátil jsem se do koupelny, právě včas, než se otevřely dveře ložnice.

"Ještě jsi neskončil?" zeptal se Charles zamračeně.

"Zapomněl jsem si vzít oblečení," odpověděl jsem neohrabaně v koupelně.

V místnosti bylo chvíli ticho.

Ale pak jsem slyšel, jak se můj kufr otevírá.

Najednou mě napadla myšlenka.

Napadl mě obrázek Charlese, jak se prohrabává v mém kufru ve spodním prádle, a tvář mi zrudla.

Ale z nějakého důvodu jsem byl zvědavější na jeho výraz.

"Vaše šaty jsou na posteli," řekl Charles klidně.

S tím vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

Vyběhla jsem z koupelny a oblékla se, jakmile to šlo.

Jakmile jsem skončil, sešel jsem dolů a uviděl Charlese, jak stále leží na pohovce a sténá bolestí.

"Co se děje?" zeptal jsem se se svraštěným obočím.

"Pořád to bolí," odpověděl slabě.

Vážně? Copak si právě nevzal léky a měl dokonce sílu jít nahoru? Jak mohl náhle znovu onemocnět? Podezřívavě jsem se na něj podíval.

"Chceš si vzít další prášek?"

"Příliš mnoho drogy na jeden den. Chceš mě otrávit?"

"Tak si lehni."

Bez dalších slov jsem šel nahoru sbalit zavazadla.

I kdybych dnes večer nemohl odejít, mohl bych se sbalit hned, takže zítra bych si mohl vzít věci a odejít.

Ve chvíli, kdy jsem vešel do ložnice, jsem stál jako přimrazený na místě.

Můj kufr byl otevřený a moje oblečení bylo všude rozházené.

Jediné, co musel udělat, bylo najít mi sadu oblečení.

Opravdu musel všechno vyndat a rozházet? Zatímco jsem byl hluboce zamyšlen, ozvalo se zdola hlasité a žalostné zasténání.

Okamžitě jsem seběhl dolů a našel jsem Charlese zkrouceného studeným potem a trpěl nesnesitelnou bolestí.

"Mám zavolat sanitku?"

"Ne, jsem v pořádku. Je mi horko. Jen mi dejte sklenici ledové vody."

"Obávám se, že nemůžu. Bolí tě břicho. Nemůžeš pít studenou vodu, nebo se bolest jen zhorší."

Místo toho jsem přinesl mokrý ručník a pak jsem mu ho přiložil na čelo, aby absorboval jeho pot.

Nemohl jsem ho takhle nechat samotného.

Protože jsem nemohla nic dělat, smířila jsem se se svým osudem a sedla si vedle něj.

Charles po chvíli usnul.

Z ohleduplnosti jsem přes něj přetáhl přikrývku. Rozhodl jsem se, že ho dnes večer budu hlídat. Ale než jsem se nadál, už jsem usnul.