Kapitola 7: Chci se odstěhovat

Scarlettin POV:

Věděla jsem, že sním. Byla jsem na svatbě a byla jsem nevěsta. Stála jsem přímo před svým ženichem, ale nemohla jsem rozeznat jeho tvář.

"Achoo!" Probudilo mě mé vlastní kýchnutí.

Zjistil jsem, že ležím v posteli. Nevěděl jsem, jak jsem se dostal nahoru.

Poslední, co jsem si pamatoval, bylo, že jsem byl s Charlesem dole.

Potom už nic.

Proč se mi tak točila hlava? Také jsem měl pocit, že hořím.

Odhodil jsem přikrývku a pokusil se vstát.

"Nehýbej se," přikázal přísný hlas ode dveří.

Otočil jsem hlavu a uviděl tam stát Charlese.

Měl na sobě zástěru.

Nikdy jsem ho takového neviděl, takže jsem se neubránil smíchu.

"Nachladil jsi se. Máš hlad? Snídaně bude brzy hotová."

Poté, co to řekl, se otočil a sešel znovu dolů. S námahou jsem se postavil na nohy a šel do koupelny.

Po umytí jsem měl pocit, že mi exploduje hlava a podlomí se mi kolena. Odtáhl jsem se zpět do postele.

Charles se vrátil dřív, než jsem se stihla schoulit pod peřinu.

Přinesl mi misku horké kaše s hovězím masem a krevetami.

Kaše nebesky voněla, ale jediné, co jsem chtěla, bylo spát.

"Nemám chuť k jídlu. Nechci jíst."

"Ne, musíš. No tak, vstávej."

Zatímco mluvil, Charles popadl polštář a načechral ho na čelo, abych se o něj mohl opřít.

Když jsem se snažil podepřít, hrdlo mě svrbělo jako čert a začal jsem prudce kašlat.

Otřel mi ústa nějakým kapesníčkem.

"Tady. Jez," řekl a nabral ovesnou kaši, aby mě nakrmil.

Zíral jsem na něj smíšeným zmatením a nedůvěrou.

Ještě nikdy se ke mně nechoval tak jemně.

Co se stalo? Vzal si včera v noci špatný lék, takže dnes nebyl svým obvyklým já? Musel jsem se zastavit a zkontrolovat, jestli se mi ještě nezdálo.

Poté, co jsem se rozhodla, že už jsem úplně vzhůru, jsem jen otevřela pusu a nechala se nakrmit manželem.

Najednou mi zazvonil telefon. Volala Christine.

"Ahoj babičko."

"Ach, dobře, jsi vzhůru. Ahoj, drahoušku. Volám, abych tě dnes večer pozval s Charlesem na večeři. Uvařím pro tebe."

"Babi, já..."

Než jsem to stačil vysvětlit, začal jsem znovu kašlat.

"Scarlett? Co se děje?"

"Cítím se trochu pod vlivem počasí, babičko."

"Jsi nemocná? Kde je Charles? Stará se o tebe právě teď? Počkej na mě, drahoušku. Hned jsem tam." Podíval jsem se na Charlese a zašeptal.

"Právě teď přijede babička."

"Dobře. Nejdřív si dej snídani."

Nakrmil mě ještě kaší.

Po snídani jsem vstal, vypláchl jsem si ústa, sešel dolů a počkal na Christine v obýváku.

Schoulil jsem se na pohovce.

Brzy dorazily Alice a Christine.

"Charlesi, co se stalo Scarlett? Dokážeš řídit velkou skupinu v hodnotě stovek milionů dolarů, a přesto se nedokážeš dobře postarat o svou vlastní ženu?"

"Babi, včera mě bolelo břicho. Scarlett se o mě starala, ale usnula na pohovce a nastydla."

Charles vysvětlil, když uvedl matku a babičku dovnitř.

"Jak je na tom tvůj žaludek?"

"Mnohem lepší."

"Tak se dobře starej o Scarlett. Vezmi ji nahoru. Pokud se necítí dobře, měla by si odpočinout v posteli."

Když jsem slyšel Charlesův rozhovor s Christine, nemohl jsem se ubránit dojetí.

Takže jsem dole usnul.

Charles mě samozřejmě odnesl do ložnice.

Jen jsem si nemohl vzpomenout.

A teď ho Christine žádala, aby mě zase vynesl nahoru.

"To je v pořádku, babičko. Můžu jít nahoru sám."

Christine ke mně neslyšela a podívala se na Charlese.

Pak mě Charles bez námahy vzal do náruče.

Nezbylo mi nic jiného, než obmotat ruce kolem jeho silných širokých ramen.

Stále na mě chladně zíral, ale jakmile se naše těla dotkla, cítil jsem, jak mi kůží a kostmi proudí elektřina.

Bylo to poprvé, co mě Charles držel takhle blízko, když jsem byla střízlivá.

Sklonil jsem hlavu a zatnul zuby.

Bylo mi horko po celém těle, ale nějak mi byly teplejší tváře.

Alice a Christine šly s námi nahoru a uviděly všechno moje vybalené oblečení.

"Co se děje? Proč máš všechno oblečení ze skříně, Scarlett?"

"Babi, já...jdu se odstěhovat. Našel jsem si práci."

Uhnul jsem Christine před očima.

Christine vrhla ostrý pohled na Charlese.

"Je to kvůli Ritě?"

"Ne, babičko. Chci jen do práce. Místo, kam se stěhuji, je blízko mé nové kanceláře," vysvětlil jsem spěšně.

"Jestli je to důvod, pak si nemusíš shánět vlastní bydlení. Máme tolik domů. Jeden z nich bude určitě blízko tvé kanceláře. Pak můžeme žít spolu a Charles se vrátí k nám. Celá rodina by měla být pohromadě."

V Christinině tónu byl náznak úzkosti.

"Pokud se k tobě Charles nechová tak, jak by měl, tak mi to řekni, zlato," řekla mi Alice a držela mě za ruku.

"Babi, mami, vážím si tvé laskavosti. Ale já..."

Než jsem stačil dokončit větu, přerušila mě Christine.

"Můžeme si o tom promluvit jindy, Scarlett. Zatím si potřebuješ odpočinout. Teď odejdeme. Pošlu někoho, kdo sem přinese večeři. Udělám ti tvůj oblíbený jablečný koláč."

Původně jsem si myslel, že pro mě bude snadné se odstěhovat, ale mýlil jsem se.

Jak se ukázalo, bylo mnoho zvratů, kterými jsem musel projít.

Charles pak odvezl Alici a Christine domů.

Zalezl jsem do postele a okamžitě usnul.

Charlesovo POV:

"Charlesi, nejdůležitější věcí, kterou teď musíte udělat, je udělat Scarlett šťastnou, abyste se vy dva mohli připravit na miminko. Váš dědeček, váš otec, vaše matka a já vám pomůžeme se záležitostmi společnosti."

"Ano, drahá. Už nemládneš. Měl bys přemýšlet o založení vlastní rodiny."

Když jsem je vezl domů, moje matka a babička mě bombardovaly upomínkami.

Věděl jsem, že čím déle budu čekat, než jim řeknu o rozvodu, tím vyšší budou jejich očekávání, a to situaci jen zhorší.

"Babi, Scarlett a já nejsme souzeni jeden pro druhého. Už jsme o tom mluvili. Rozvádíme se."

Přiznání se mi jen skutálelo z jazyka.

Nečekal jsem, že bude tak snadné mluvit o něčem, co jsem v sobě nechal chvíli dusit.

"Co? Co jsi to právě řekl, Charlesi Moore?"

"Musíš si dělat srandu."

A bylo to tam.

Pokaždé, když se na mě máma a babička zlobily, oslovovaly mě celým jménem.

Teď jsem si uvědomoval, že to byl špatný nápad říkat jim v jedoucím vozidle, že řídím.

Tohle nebylo skvělé místo, kde by babička dostala infarkt.

"Zastav auto! Chci vystoupit! Říkám ti, mladý muži! Pokud se se Scarlett rozvedeš, požádám tvého dědečka, aby upravil svou závěť!" Christine vykřikla.

"Zavolám Burtonovi a požádám ho, aby nás vyzvedl," zamumlala Alice.

Nezbylo mi nic jiného, než odtáhnout r na kraji silnice a vydržet další kolo slovního napadání ze strany matky a babičky.

Oba kypěli vztekem.

"Chceš se rozvést se svou ženou kvůli té ženě Rita, že? Věděl jsem to. Ta záletná mrcha! Ze všech těch mizerných filmů, ve kterých hrála, jsem věděl, že je to hrozná osoba! A chodila s muži ještě staršími než tvůj dědeček! Zbláznil ses z toho, Charlesi? Ne. Nemůžeš být s Ritou. Přes mé mrtvé tělo!" Christine při řeči zalapala po dechu.

Rychle jsem popadl láhev vody a podal jí ji.

"Držím se toho! Co si myslíš, že děláš, synu? Scarlett je ta nejlepší manželka, jakou si může muž přát, a ty ji hodíš stranou kvůli nějaké herečce s nízkým nájemným?"

Jen jsem tam seděl a mlčel.

Neobtěžoval jsem se bránit.

Jen jsem je nechal dlouho nadávat, dokud jejich vztek neopadl.

"Rita má rakovinu," vyhrkl jsem nakonec.

Nejprve jsem se chtěl rozvést se Scarlett a vzít si Ritu, protože jsem chtěl udělat Ritině poslední dny šťastnými.

Maminka a babička byly mým odhalením ohromeny.

"Je mi to velmi líto, ale přesto by Scarlett neměla být v tomto scénáři obětí. Scarlett je naše rodina, Charlesi. Známe ji od doby, kdy byla malá holčička. Je to tvá žena. Měla by být na prvním místě."

Po chvíli dorazil Burton a vyzvedl mou matku a babičku.

"Přehodnoť své rozhodnutí, Charlesi."

Poté, co Burton odvezl mámu a babičku domů, seděl jsem dlouho v autě, než jsem se vrátil do vily.

Když jsem se vrátil domů, v domě bylo ticho jako v hrobce.

Vyšel jsem nahoru a opatrně otevřel dveře ložnice.

Scarlett byla stále v posteli.

Vlasy měla trochu rozcuchané a obočí lehce spletené.

Našpulila rty, což mi přišlo trochu roztomilé.

Když jsem se na ni teď podíval takhle zblízka, uvědomil jsem si, že jsem nikdy pořádně nedocenil její krásu.

Před třemi lety jsem si ji vzal, ale nikdy jsem se jí nedotkl.

Ale teď, když jsem pozoroval její spánek, měl jsem zvláštní pocit.

Ve skutečnosti mé matce a babičce předem řekla, že se chce odstěhovat.

Ale ne, to bych si nedovolil.

Nenechal bych ji odejít z mého života a odpoutat se od mého světa.

Protože hluboko ve svém srdci jsem neměl pocit, že bych mohl žít ve světě, kde ona a já nejsme nějak spoutáni.

Najednou se Scarlett převalila a mírně otevřela ústa, jako by něco mumlala.

Kromě toho jediného rychlého plácnutí na naší svatbě jsem ji ještě nepolíbil.

A teď, když jsem zíral na její rty, zjistil jsem, že přemýšlím, jaké by to bylo líbat ji hluboce a vášnivě.

Políbil ji Pierre? Sakra! Další věc, kterou jsem věděl, bylo, že jsem se k ní nakláněl, dokud jsme nebyli dost blízko, abychom si mohli vydechnout.

Pak se Scarlett náhle otevřela víčka.

Zírala na mě velkýma, vykulenýma očima jako jelen chycený ve světlech reflektorů.

Podíval jsem se jí hluboko do očí a čas i svět se zastavily.