Kapitola 87 "Jsi první."

Julianova slova mě nezasáhnou jako pěstí, ale kradou mi dech a zvlhčují oči. Chvíli mi trvá, než pochopím, co říká... že mi říká, abych mu patřila.

Nespěchá na mě, nehýbe se, ani nemrká... Jen se mi dívá do očí a čeká na odpověď, která mi zmizela z jazyka.

Zhluboka se nadechnu a dívám se na naše propletené prsty, jak se zdá, moje ruka dokonale zapadá do jeho, i když je tak malá a jemná. Vracím svůj pohled k němu, k jeho intenzivně zeleným očím, které září něčím, co mě rozebírá.