Kapitola 11

Výmluvné zavrčení dravce zesílí, jak se blíží ze tmy. Vyzývám své nohy, aby běžely, ale odmítají. Snažím se vynutit výkřik, ale nepřichází. Jediné, co mohu udělat, je těžce dýchat, když mě zachvátí panika. Nohy se mi začnou třást pod tíhou mého strachu.

„Nehýbej se,“ zašeptá hlas za mnou. Chci odpovědět, že jsem se nemohl pohnout, i kdybych chtěl, ale slova mi selhávají. Slyším za sebou pištění a pak se po mém boku objeví obrovský pes, který agresivně vrčí na dravce číhajícího ve stínu. Pes se ochranitelsky postaví přede mě a jeho hustá černá srst září v měsíčním světle. Nakloní se dopředu, vrčí a láme čelistmi. Pak to vidím, ze stínů se vynořují jasně modré oči. Vycházím, abych vyzval svého ochránce. V tuto chvíli si uvědomuji, že to nejsou jen velcí psi, jsou to zatracení vlci! Proč jsou tady vlci? Moje mysl se vrací ke knihám, které jsem četla. Originály byly svázány s vlčími duchy. Jedním z darů šedého bylo měnit tvar. To nejsou jen vlci, jsou to Šedí. Jsou to lidé a jeden z nich mě chce zabít. Mám tajné podezření, že vím, kdo je ten vražedný vlk. "Jacku," vyklouzlo mi to jméno z úst, když jsem si to myslel. Na můj hlas vrčení ustane. Vlk, o kterém mám podezření, že je Jack, na mě zírá zvědavýma očima, než zakňučí a zmizí zpátky ve stínu. Skenuji ve tmě po něm nějakou stopu, ale zdá se, že je pryč.

„Jak mi může jedna dívka způsobit tolik dramatu v tak krátkém čase ,“ vyštěkl hlas pana Collinse. Podívám se zpět, kde byl můj ochranný vlk, a přemýšlím, jestli by za mě nemohl kousnout pana Collinse do zadku, ale vlk je pryč. Na jeho místě stojí pan Collins. Byl to můj ochránce. Velký. Nemám teď ani sílu přijít s chytrou odpovědí. Klopýtám směrem k fontáně a sedím na jejím okraji, snažím se popadnout dech a zpracovat, co se právě stalo.