Kapitola 2

ARIIN POV

Následujících pár vteřin jsem oněměl, když mě jeho slova zasáhla jako nákladní vlak. čekám. Čekám, až jeho tvrdé oči změknou výčitkami z drsných slov, která na mě vrhl, ale to se nestalo. Mrzí na mě, nos vztekle natažený.

"Danieli, jak...jak jsi mi to mohl říct?" Říkám a očima přecházím na Samanthu, která teď skrývá svou vlastní postavu za svou vysokou, svalnatou, "Před ní?"

"Protože je to pravda!" Znovu zakřičí a vyděsil mě, abych vydal malý bezmocný zvuk. Daniel na mě nikdy nekřičel. A i když mě bolí přiznat, že opravdu říká pravdu, nikdy mi to neřekl do očí a nikdy jsem si opravdu nemyslel, že by to udělal. Vždycky jsem to věděl, ale bolí mě slyšet to od něj. Mám pocit, jako by mě tisíce jehel píchalo do srdce a nechalo mě vykrvácet tak velkou bolestí.

Prohrábl si prsty vlasy a vypadal frustrovaně. Jako by se mnou tento rozhovor raději nevedl. A právě když si myslím, že je konec, pokračuje v mluvení, čímž mě ještě více zlomí.

"Nebyl jsi nic jiného než pouhá sekretářka, která se provrtala do mého života. Kdybyste se mi tu noc nevnutila, nic z toho by se nestalo! K tomuto manželství by nikdy nedošlo a ty to víš."

Přináší minulost. Naše minulost. Noc, která pro mě znamenala všechno, ale pro něj zjevně nic. Polykám znovu a znovu, dokud mi nevyschne hrdlo a ústa. Nemůžu plakat. Ne, nemůžu vypadat jako slabý. Ne před Danielem a rozhodně ne před Samanthou, takže držím slzy na uzdě a vyzývám je, aby se vrátily, než mi vytečou po tvářích.

"Nikdy jsem se ti nevnucoval, Danieli. Proč mi nevěříš?" Zvládnu to říct, ale on zvedne ruku, aby mi řekl, abych přestal mluvit, a sevřu rty.

"Nestoj tam a nesnaž se tvářit nevinně, Alexis, protože to je daleko od toho, kdo jsi. Prostě jsem řekl pravdu a je mi jedno, jestli to nemůžeš přijmout." Řekne a upřeně na mě zírá.

"Nedovol, aby se znovu opakovalo to, co se dnes stalo. Znáš své místo a nebudu mít důvod s tebou takhle mluvit. Rozumíš?"

Klade důraz na každé varovné slovo, které mi dává, a otočí se ke mně zády, než vůbec stihnu otevřít ústa, abych mohl znovu promluvit.

"Jsi v pořádku?" Nemůžu uvěřit, jak se jeho hlas v příští vteřině změní z tvrdého na měkký, když se rozčiluje nad Samanthou. Samantha udělá obličej, který mě přinutí sevřít prsty v pěst. Tvář, která jasně říká, že není v pořádku.

"Káva byla horká a myslím, že budu muset navštívit nemocnici, abych zabránil popálení a zanechal jizvu." Říká tichým hlasem. Dívám se dolů na své vlastní tělo, které je také zalité stejnou kávou. Káva nebyla dost horká, aby způsobila popáleniny, ale Daniel jí okamžitě uvěří. Přitáhne si ji do objetí a rozpaky mě zaplaví jako vědro ledu.

"Pojedu. Počkej tady, přinesu si klíče." říká, když se odtahuje, spěchá ke stolu v kanceláři, aby si vzal klíče od auta, než se vrátí k ní. Vezme jí kabelku a vede ji ven. Oba se zdají být tak ztraceni jeden v druhém, že úplně zapomněli na mou existenci a nechali mě stát uprostřed místnosti samotného.

"Budu řídit. Počkej tady, přinesu si klíče." říká, když se odtahuje, spěchá ke stolu v kanceláři, aby si vzal klíče od auta, než se vrátí k ní. Vezme jí kabelku a vede ji ven. Oba se zdají být tak ztraceni jeden v druhém, že úplně zapomněli na mou existenci a nechali mě stát uprostřed místnosti samotného.

Padá na mě ticho a zůstávám ve svých myšlenkách, olizuji ránu, kterou jeho slova způsobila. Do dnešního dne jsem nikdy nedokázala Daniela přesvědčit, že jsem se mu ještě nevnutila, stále věří, že jsem ho omámila, aby se s ním vyspal tu noc, kdy jsme byli před třemi lety na večeři s jeho rodinou. Nikdy nezapomenu na ten čistý výraz znechucení a šoku na jeho tváři, když jsme se druhý den ráno oba probudili v náručí.

Od té doby jsem věděl, že mě Daniel nikdy nebude milovat, přesto jsem doufal. Jak roky plynou, naděje se stále zmenšuje s jeho dědečkem, který je jediným podpůrným systémem ve všem.

S povzdechem se vracím do své kanceláře a zvedám telefon. Vytřeštil jsem oči, když vidím, že mi po celou dobu, co jsem byl v Danielově kanceláři, opakovaně volalo číslo. Děs, který mě naplňuje, pramení z toho, že poznávám číslo jako číslo nemocnice.

Okamžitě volám zpět, srdce mi buší. Zvednou na druhé zazvonění.

"Paní Millerová, celé odpoledne jsme se vás snažili zastihnout!" Říká ženský hlas.

"Proč? Děje se něco? Je moje babička v pořádku?" ptám se a spěchám ve svých slovech, když jsem plný hrůzy a paniky.

"Musíš být v nemocnici, tvoje babičko-"

Nečekám, až uslyším zbytek jejích slov. Vyběhnu z pokoje a zavolám si taxík, aby mě odvezl do nemocnice. Jdu rovnou do jejího nemocničního pokoje, ale prostěradla a přikrývky jsou již úhledně uspořádány a postel je prázdná. Další panika. Větší hrůza.

"Kde je moje babička?" Ptám se: "Kde je?"

Sestra, která uklízela pokoj, na mě vrhá lítostný pohled, ze kterého se mi dělá nevolno.

"Je mi líto, paní Millerová, ale vaše babička zemřela před deseti minutami a byla převezena do márnice nemocnice. Je mi to líto." Říká.

Svět kolem mě se zastaví a já nevím, jak jsem schopen dojít po dvou do márnice, kam mě sestra vede. Zastaví se ve dveřích a ukáže na moji babičku ležící na stole v pokoji, její tělo od hlavy až k patě zakryté bílým prostěradlem.

K lůžku dojdu s roztřesenýma nohama a ve chvíli, kdy sundám prostěradlo a pohlédnu na její bledou tvář, propukl jsem v hlasitý vzlyk a přál jsem si, abych se mohl vrátit do doby před měsícem, abych mohl zabránit nehodě, kvůli které se sem dostala. Nehoda, která mi vzala mou jedinou žijící rodinu.

"Babi..." zavolám zlomeným hlasem, když se natáhnu po její ruce. Jsou příliš studené, tak bez života a slzy mi začnou vytékat z očí v proudech, když si vzpomenu, jak teplé ty ruce bývaly, když mě držely za obličej.

"Promiň...je mi to moc líto." Pláču, pevně ji držím a nenávidím se za to, že jsem tam nebyl v jejích posledních chvílích. Měl jsem tam být s ní, ale byl jsem příliš zaneprázdněn obavami o své místo v životě mého manžela.

Sestra přijde do pokoje a říká: "Požádala nás, abychom ti dali tohle."

Utírám si slzy a čichám, když si od ní beru něco, co vypadá jako přívěsek na klíče. Nenapadl mě důvod, proč by babiččin dárek na rozloučenou byl přívěskem na klíče, ale zdá se mi, že mě to nezajímá. Její studené ruce mě vrazily do reality toho, co se stalo. Babička je mrtvá. Padám na kolena u postele a pláču, mumlám a volám, aby se ke mně vrátila.

"Alexis." Ozve se za mnou Danielův hlas. Jsem překvapen a zároveň se mi ulevilo, když jsem ho tam našel. Zřejmě ho také kontaktovala nemocnice a zastavil se u něj, protože už sem stejně přišel se Samanthou. Samantha stojí v místnosti s námi, ale ignorujte ji. Soustředím se na Daniela, protože ho potřebuji. Potřebuji někoho, kdo mě podrží a řekne mi, že všechno bude v pořádku.

"Danieli." Pláču, když k němu jdu a bez přemýšlení ho objímám, slzy se mi shromažďují a znovu padají. Jeho tělo na můj dotek ztuhne, ale já ho nepustím. Potřebuji jeho teplo. Potřebuji ho, protože on je opravdu vše, co mi zbylo, a nemůžu snést, že ho ztratím. Čekám, že mě odstrčí, ale on ne. Ani mě neobjímá, ale já v sobě nenacházím, že by mě to zajímalo, když nekontrolovatelně vzlykám. Mé slzy ustupují a opakovaně čichám a pomalu ho pouštím.

Odkašlal si, vytáhl telefon a řekl; "Zavolám a začnu připravovat její pohřeb." Otočí se k odchodu a Samantha ho také následuje, ale nemůžu snést pohled na něj, jak se ke mně otočil zády a odcházel. Chytnu ho za ruku.

"Pobyt." Zním tak slabě a bezmocně, ale je mi úplně jedno: "Prosím, nechoď. Zůstaň se mnou." prosím.

Daniel otevře ústa, aby něco řekl, ale ostrý výkřik nás oba omráčí. Otočíme se současně ke zdroji křiku a ona se krčí a drží se za břicho s výrazem bolesti. Daniel přispěchá k Samanthině boku a srdce mi klesá ještě víc do žaludku.

"Samantho, jsi v pořádku?" Zeptá se starostlivě znějící v jeho hlase.

Zavrtí hlavou: "Je tu něco, co jsem vám chtěla říct, ale nevěděla jsem jak." Říká a drží se za břicho a dívá se přímo na mě.

"Co je to?" ptá se Daniel, stále velmi znepokojený.

"Danieli.....jsem těhotná."