Kapitola 3

ARIIN POV

Pohřeb babičky se k mé nelibosti koná v pošmourný den.

Poslouchal jsem předpověď počasí, abych si mohl vybrat ideální den pro pohřeb, a podle předpovědi má být den slunečný a jasný jako u babičky. Cítím se podveden, když stojím u hrobu babičky s oblohou zahalenou mraky, které jen zhoršují temný a depresivní pocit, který se usadil v mých útrobách od její smrti.

Naplakala jsem tolik, že mi nezbyly žádné slzy, které bych mohla prolévat u hrobu babičky, a teď musím nosit tmavé sluneční brýle, abych skryla, jak mám červené a opuchlé oči, než aby doplňovaly své černé šaty.

Kolem ostatních hrobů na hřbitově se poflakuje několik lidí, aby vzdali poslední poctu svým blízkým a u každého hrobu jsou minimálně dva lidé; páry, které se navzájem drží, rodiny se navzájem utěšují a dokonce i církevní procesí.

Jsem sám, nemám nikoho, kdo by mě utěšoval, protože nikdo jiný se neobtěžoval zúčastnit se pohřbu mé babičky. Když je pryč, uvědomuji si, jak jsem vlastně osamělý, a ta myšlenka zasadila další ránu mému již tak poškozenému srdci. Usilovně se snažím dostat ze své mysli srdcervoucí události posledních několika dní, a když se mi to konečně podaří, soustředím se zpět na svou babičku.

Usmívá se na zarámovaném obrázku umístěném u jejího náhrobku a já se přinutím k úsměvu a zároveň mi do mysli vklouzne milá vzpomínka na ni.

"Alexis, mé dítě, nemůžeš se tak mračit pokaždé, jinak budeš mít vrásky jako já, než budeš v mém věku!" Řekla a pak pokračovala, aby mi prsty roztáhla rty do úsměvu.

Babička byla veselá duše, která mi vyprávěla příběhy, většinou ty o mém narození a o tom, jak od prvního dne věděla, že na mě upřela oči, že budu opravdu krásné a úžasné dítě. Všechno jsem s ní sdílel a mluvit s ní o mém manželství byla jedna z věcí, díky kterým to bylo snesitelné. Nevím, co bych si bez babičky počal.

Znovu se mi začnou shromažďovat slzy v očích a sundávám si sluneční brýle, abych je setřel, než začnou padat. Už jsem si slíbil, že už nebudu plakat; To by babička nechtěla.

S popotahováním začínám ukládat věci, které jsem si s sebou přinesl, k jejímu hrobu; Tulipány, které byly její oblíbené květiny; Broskve, její oblíbené ovoce a nakonec nějaké sladkosti, protože babička měla opravdu chuť na sladké a nikdy mě neposlouchala, kdykoli jsem jí řekl, že jsou na její věk špatné.

"V nebi nejsou žádné sladkosti, Alexis. Je jen správné, že si jich vezmu tolik, kolik můžu." Zároveň řekla, že rozbalila další bonbón a vhodila si ho do úst. Stále a dál mluvila o „Velký chlap“ a „Tam nahoře“, jako by byla vždy připravena na den, kdy zemře.

Už si nemůžu pomoct, propukl v pláč a padl jsem na kolena k jejímu hrobu, když mi naplno došlo, že je opravdu pryč.

"Měl jsem ti nechat vzít všechny bonbóny na světě. Měl jsem tam být s tebou ve chvíli tvé smrti. Měl jsem tě držet za ruce a říct ti, že to bude v pořádku. Já-" Hlas se mi zlomí, hluboká lítost a slzy mě dusí a ztratím tok myšlenek. Už mě nenapadá, co bych řekl, a tak jen pláču, vzlykám tak silně, že se mi tělo třese.

Slyším sebevědomé kroky, které se ke mně blíží, a cítím za sebou přítomnost, která způsobí, že se mé vzlyky zastaví. Srdce mi buší a naděje se ve mně vzdouvá, když mi ten člověk položí ruku na rameno. Otočím hlavou a očekávám, že uvidím Daniela, ale moje naděje se rychle rozbije, když vidím, že je to Daniel strýc, Raymond.

"Raymond." řeknu, čichám a utírám si slzy ve spěchu.

"Tady," Podá mi svůj kapesník, nacpe mi ho do ruky a sevře kolem něj mou dlaň dřív, než stačím odmítnout. Řeknu sotva slyšitelně poděkování, než si utřu slzy kapesníčkem, který voněl jako on.

"Přišel jsem hned, jak jsem slyšel, je mi líto tvojí babičky, Alexis." Říká upřímným a laskavým hlasem. Raymond ke mně byl vždy laskavý, i když jsem byla jen sekretářka.

Kdykoli přišel navštívit svého synovce do kanceláře, zastavil se, pozdravil a podal mi kávu v plechovce s úsměvem na tváři. Několik dní před naší svatbou však odešel studovat ze země a vrátil se teprve nedávno. Je to poprvé, co ho vidím od jeho návratu, a laskavý pohled v jeho očích mě ujišťuje, že kdyby tu byl, fandila by mi jiná osoba, stejně jako Danielův dědeček.

"To jsi nemusel." Řeknu tiše a snažím se zlehčit, jak moc to pro mě ve skutečnosti znamená, že alespoň jednomu člověku záleží na tom, aby tu byl se mnou. Raymond se rozhlíží, jako by něco hledal, a pak se zamračí, když se naše oči znovu setkají.

"Jsi sám? Kde je sakra Daniel?" Zeptá se trochu tvrdým hlasem.

Tváře mi zrudly v rozpacích. Raymond se právě vrátil a pravděpodobně ještě nic neví. Ani já nejsem ochoten mluvit. Přinutím se k úsměvu a začnu balit přebytečné věci, které jsem koupil babičce na pohřeb.

Raymond se ke mně beze slova připojí a já si povzdechnu v tichém uznání, že už se neptá. Všechno mi bere z rukou ještě dřív, než stihnu protestovat.

"Jel jsi sem?" Zeptá se a já zavrtím hlavou. Přijel jsem sem taxíkem.

"Pojď, vezmeme moje auto." Řekne a jde přede mnou. Nezbývá mi nic jiného, než ho následovat.

Právě jsme vyšli ze hřbitova, když na parkovací místo přímo vedle Raymondova auta vjelo auto. Auto je mi povědomé a já stále pochybuji, komu patří, dokud Daniel nevystoupí z auta, oči se upřely na mě, když přechází. První, čeho si všimnu, je jeho královský modrý oblek a cítím, jak ve mně pomalu srší hněv. Jak se mohl ukázat na sobě? Je to jako nehorázná neúcta k mé babičce a nemohu se dívat, jak je zneuctěn i po smrti.

Je jasné, že přišel z kanceláře; malé překvapení a bylo by lepší, kdyby vůbec nepřišel, protože si teď uvědomuji, jak mě pohled na něj jen rozčiluje. Podařilo se mu vyhnout se mi v posledních třech dnech od incidentu v nemocnici. Tři dny poté, co Samantha oznámila, že je těhotná, a otřásla mým světem. Nepotřebovala jsem, aby mi někdo říkal, komu to dítě patřilo, když teď ke mně jde, necítím k němu nic než odpor.

"Je konec? Sakra, asi jsem ztratil pojem o čase." Než se obrátí ke svému strýci a vděčně se na něj usměje, říká, že se mi dělá nevolno.

"Děkuji, že jsi tu s ní, strýčku."

Raymond pouze zkříží ruce a zírá zpět na svého synovce: "Chceš vysvětlit, proč právě přicházíš?" Raymond na něj hodí otázku a já se také postavím k Danielovi a zkřížím ruce.

"Ano, Danieli. Řekni mi, co bylo důležitější než být na pohřbu mé babičky." Odpověď už znám, ale stále čekám, až ji uslyším, abych měl důvod ho nenávidět ještě víc.

"Opravdu jsem tu chtěl být, Alexis, ale víš..." Odmlčí se a prohrábne si vlasy, "Musel jsem být se Samanthou."

Zvuk jejího jména je to, co mi dělá; stejná žena, kvůli které jsem nebyl poblíž, abych byl svědkem okamžiků umírání babičky.

"Opravdu jsi přišel až sem, abys mi řekl, že jsi byl s jinou ženou, se kterou jsi spal a oplodnil?"

"Co?" Raymond je ten, kdo mluví, jeho hlas odráží jeho šok, když se dívá ze mě na Daniela. Danielův obvyklý prázdný pohled zůstává, jako by ho moje slova a bolest, kterou mi způsobil, neovlivnila.

"Nedělejme to tady, Alexis. Víš, že ji nemůžu jen tak opustit." posměju se.

"Nikdy jsem tě nezastavil. Víš co? Nikdy jsi sem neměl chodit. Měl jsi zůstat s ní, protože tady teď leží tvoje loajalita a já už nejsem v obraze."

Daniel se zamračil, přiblížil se a svou výškou a svalnatou postavou mě trochu zastrašil. "Co to znamená? Jsi moje žena."

„Bývalá manželka,“ říkám ta slova bez přemýšlení. Nic z toho jsem nepřemýšlel, ale je mi to jedno, protože se zdá, že celá moje bytost souhlasí s tím, že tohle je pro mě nejlepší.

"Chci se rozvést, Danieli."

Jeho oči se rozšířily, nedokázal udržet šok z mých slov a jsem na sebe hrdý, že jsem od něj konečně dostal reakci, která není hněv nebo chlad.

"Jak rozvodové papíry, tak moje výpověď si k vám brzy najdou cestu." Dodávám, než se dostane přes svůj šok, a nečekám, až odpoví, když se otočím ke stejně ohromenému Raymondovi.

"Vezmi mě domů, Raymonde."