Kapitola 5

ARIIN POV

Jsem vděčný, že se Raymond na nic neptá, když mě veze domů.

Nabízí mi, že mě odveze do areálu, ale já ho odmítnu a počkám, až odjede, než si povzdechnu a vejdu do domu. Dům je plný služebných, které ke mně přiběhnou, jakmile uslyší, jak se otevírají dveře, ale já zvednu ruku, abych jim všem zabránil přiblížit se ke mně.

Už nejsem paní domu.

Projdu kolem nich, abych se dostal do svého pokoje. Daniel a já sdílíme pokoj, jen když se snaží uspokojit své sexuální touhy. Zaleze do mé postele a líbá mě po celém těle, dokud se nevzdám a to je jediný okamžik, kdy se cítím, že ho chce. Když vejdu do pokoje, zdržím se zírání na postel déle, než bych měl, protože se bojím, že vzpomínky na nás zamotané v prostěradlech s ním pohřbeným hluboko ve mně zlomí mé odhodlání. A právě teď mám jediné předsevzetí – opustit Daniela navždy.

Začínám balit, dokud je to odhodlání stále silné, ani se na chvíli nezastavím a nezamyslím se nad tím, že nemám kam jít. Nemohu snést zůstat ještě jeden den pod jednou střechou s Danielem, když vím, jak hluboce ho jeho zrada zasáhla. Balím jen pár důležitých věcí a ujišťuji se, že si pro zbytek věcí přijdu později, až bude rozvod dokončen.

Jsem teprve v polovině balení, když slyším zvuk známého hlasu, ze kterého mi běhá mráz po zádech, a dokonce i v tuto chvíli už cítím mrazivé plížení hrůzy a okamžitě přestávám balit.

Danielova matka, Elena a jeho sestra Evalyn jsou zde.

Prudce vydechnu, snažím se udržet svůj dech pod kontrolou a také zabránit tomu, aby se mi do popředí mysli vyplavily hrozné vzpomínky na ně. Ještě pár hlubokých výdechů a konečně se držím a znovu balím věci. Jakmile dokončím balení, vytáhnu těžký kufr z pokoje a vejdu do obývacího pokoje, kde Elena a Evalyn sedí na jedné z pohovek, nohy zkřížené přes sebe, jako by jim to místo patřilo.

Elena má na tváři svůj typický zamračený výraz, který nezmizí, ani když se ukloním, abych ji pozdravil.

"Proč jsi tady?" ptá se Elena ve stoje. Jsem z její otázky zmatený a moje neschopnost odpovědět ji přiměje k posměchu, její tvář se zkroutí do té nejošklivější podoby, jakou může mít otrávenost.

"Skoro jsem zapomněl, jak jsi hloupý." říká Elena znovu. Němý. Její oblíbené slovo házet na mě, jak se jí zlíbí, a dnes to samozřejmě nebolí méně. Ve skutečnosti je to teď ještě bolestnější, když si uvědomuji, že kromě toho, že jsem musel žít s Danielem v odlišnosti, musel jsem se také vypořádat s nenávistí jeho matky a naprostou neúctou ke mně a po celou dobu bylo mou odpovědí buď ticho, nebo omluva, kterou si nikdy nezasloužila.

"Proč jsi tady místo kanceláře, co?" Ušklíbne se a pokračuje: "Můj syn neúnavně pracuje dnem i nocí, jen aby vydělal peníze pro někoho, jako jsi ty, aby ho vyloučil, jediné, co po tobě žádá, je, abys dělal svou práci jako jeho sekretářka, a přesto nedokážeš ani tu jedinou věc? Myslíš si, že máš nárok na jeho peníze jen proto, že jsi jeho manželka?"

Její slova jsou jako tvrdé rány do hrudi, každé slovo, které spojilo její věty, zasáhlo nervy a prolomilo je. Cítím, jak ve mně něco stoupá. Vždycky to tam bylo, ale vždycky jsem to dokázal ovládat.

Ke všemu se musela připsat Evalyn, Danielova snobská sestra: "Je to podvodnice, která podvedla mého ubohého nevinného bratra, a já se divím, proč není v kanceláři! Takový líný vandrák! Ani nevím, jak děda přijal takovou nemajetnou mrchu, aby se stala součástí naší elitní rodiny!"

"Musel jsem být na pohřbu své babičky." Odpovím jednoduše a doufám, že zamračení na její tváři zmizí, ale bude ještě hlubší a ona se posmívá. Nevěděly Elena a Evalyn, že moje babička zemřela?

"Je skutečně mrtvá? Nebo je to jen akt?!" Evalyn má odvahu se mě zeptat a já na ni zírám.

Elena pokračuje: "Samozřejmě, to je tvoje výmluva, že jsi líná zlatokopka. Řekni mi, ta tvoje babička tě naučila jít za cizími penězi místo toho, abys pracoval pro své?"

Právě ta věc, která ve mně stoupá od té doby, co jsem viděla Danielovu matku, dosahuje vrcholu. Je to vztek. Je rudá, čistá a ohnivá a ovládá celou mou bytost, že se ani nedokážu přimět, abych se staral o něco jiného, než abych nezašpinil jméno mé babičky.

"Nemluv o mojí babičce takhle!" vykřiknu a ona lehce poskočí, polekaná mým výbuchem.

"Právě jsi na mě křičel?" řekne a udělá krok vpřed, ale já neucuknu, když jí zírám zpět do očí.

Evalyn ke mně přistoupí a vyhrkla: "Ty jsi právě křičel na moji matku?!!!"

Evalyn se mě vždy snažila ponížit a všemi možnými způsoby při každé příležitosti, která se jí naskytla. Chytne mě za paži, tvrdě ji stiskne, až sebou trhnu bolestí. Elena se usmívá a jako obvykle ji to velmi baví.

Druhou rukou tlačím na Evalyn a ona se svalí na pohovku. Zůstává v šoku, protože jsem jim vždy dovolil, aby mě šikanovali, a tentokrát jsem to oplatil.

"Zapomněl jsi své místo? Nejsi nic jiného než-"

"Zlatokop , který si vzal tvého syna za jeho peníze, ano, chápu!" Vyštěkl jsem na ni, když už jsem toho jména pokaždé zatraceně volal: "Ale už si s tím nemusíš dělat starosti, protože už jsem podal žádost o rozvod. Opouštím tvého syna, abys mohl spolknout všechny jeho peníze za vše, co mě zajímá."

Otočím se k odchodu, funím, když tahám těžký kufr s sebou, ale pak Elena přitiskne ruku na kufr, aby mě zastavila. Pobaveně se dívá na kufr.

"Ty opravdu odcházíš!" Elena ani nedokáže skrýt radost v jejím tónu.

"Ano, tak prosím přestaň a nech mě jít."

Zavrtí hlavou: "Ne tak rychle! Nemůžeš jen tak odejít." A pak dá znamení dvěma ze služebných, které stály a sledovaly celou výměnu.

"Prohledejte ji!" Objednává, když přijdou. Váhají a ona na ně mračí.

"Neslyšel jsi ji? Už není paní domu. Prohledej ji hned teď."

Jsem příliš ohromen, než abych reagoval, když mi pokojské konečně vyrvou kufr. Ev alyn se mě snaží držet, aby mi zabránila vytrhnout mou tašku služkám.

"Co si myslíš, že děláš?" Říkám, můj hlas se třese.

"Nemůžu tě jen tak nechat odejít. Kdo ví, jaké cennosti jsi ukradl mému synovi v tom tvém pytlíku s bakteriemi."

Moje ústa se při jejích slovech několikrát otevřou a zavřou, protože nemůžu přijít na jediný řetězec vět, které bych jí řekl. Jen sleduji, jak se moje věci řítí na zem v drsném hledání. Vzadu v očích mě pálily slzy ponížení. Už se z Evalynina sevření nevztahuji a ona na mě vítězoslavně zírá.

"Co je to? Odevzdejte to." Danielova matka říká, že když jedna ze služebných našla zlatý náramek, který jsem vložil do pouzdra. Babiččin náramek, jediné, co mi po ní zbylo.

"Žádný!" Spěchám dopředu, abych jí zabránil v předání, ale jdu pozdě. Danielova matka už náramek drží a kontroluje.

"Ach, wow! Mami, konečně jsi našla něco, co ukradla Danielovi!" vykřikla nadšeně Evalyn.

Po těch slovech mě táhne a hodí na mramor. Udeřil jsem se do nosu. Jak se ho dotýkám, vytéká krev. Rychle ho otřu a vyskočím na nohy.

"Věděl jsem to! Něco sis vzal. Koupil ti to můj syn? Co ti dává právo myslet si, že můžeš odejít s něčím, co pro tebe dostal po podání žádosti o rozvod?" odsekne Elena.

"To nepatří tvému synovi! Je moje a ocením to, když mi to vrátíš."

Dělá přesný opak a dál mě obviňuje, že jsem zloděj, dokud se neotevřou dveře a nevstoupí Daniel. Necítím úlevu v jeho přítomnosti, jako obvykle, když se ke mně jeho matka chová tímto způsobem, místo toho k němu necítím nic než odpor. Chce se mi křičet, jak moc ho nenávidím do jeho tváře.

Jeho tvář se zkroutí ve zmatku, když vidí situaci.

"Co se to tady děje?" Zeptá se, jde dál do domu a dívá se z matky na mě.

"Díky bohu, že jsi dorazil, synu. Tato pijavice se chystala odejít s něčím, co jí zjevně nepatří." Jeho matka odpovídá .

"A ona mě uhodila!!!" dodává Evalyn téměř v slzách a stěžuje si Danielovi.

Tentokrát je Daniel příliš šokován, než aby se mě zeptal, proč jsem udeřil jeho drahou sestru. Myslel jsem, že stejně jako v minulosti mě donutí se omluvit, ale tentokrát neudělal nic. Zajímalo by mě proč.

Z nějakého důvodu mi začínají slzet oči a jsem zmatená, proč je Danielův zjev náhle spustil, přesto se přes slzy usmívám.

"Danieli, řekneš prosím své matce, že jsem od tebe nikdy nedostal dárek?"

Daniel zakolísá, na vteřinu zdánlivě oněmělý, když zírá na své ruce. Také se podívám dolů na jeho ruce a konečně chápu, proč mě oči pálí slzami a proč se připravuji na kýchání, které otřásá celým mým tělem, smrkám. Lilie. Jsem na ně alergický.

Navzdory slzám, které se mi koulejí po tvářích, se začínám smát. Směju se tak tvrdě a ignoruji spalující pohledy všech přítomných v místnosti, kteří si pravděpodobně myslí, že jsem se zbláznil. Mezi smíchy kýchám, přesto se nepřestanu smát, když se otočím k Danielově matce.

"Jsem vdaná za tvého syna tři roky a on ani neví, že jsem alergický na lilie, a přesto si myslíš, že je schopen mi sehnat náramek?"

Kroutím hlavou nad svou smutnou realitou.