Kapitola 232

"Jaká si myslíš, že byla moje odpověď? Samozřejmě, že jsem řekl ne! Po tom všem, čím mě přinutila projít, si myslím, že měla kurevskou drzost, aby mě vůbec přijala." vybuchla jsem. Jak mohli všichni tak snadno zavrhnout, co se mi stalo. Měl jsem plné právo být naštvaný a byl bych prokletý, kdybych se teď jen převalil. Nikdy bych se nestal Lycanem, ne teď a ani za milion let." Vždy jsem říkal, že lidé jsou mnohem silnější, než za co nám přisoudil váš druh, teď je řada na mně, abych dokázal, že toto tvrzení je pravdivé, všem, včetně vaší bohyně."

"To je moje holka." řekl Lewis s úsměvem, pak rozšířil oči a zbarvil se do hlubokého odstínu červeně, než začal tápat v jeho slovech a úplně mě přinutil bránit se smíchu. "Ne moje holka, jen holka, nemyslím jen holku, ale víš, holku, která..." Jakmile jsem skončil, když jsem sledoval, jak ti chudáci chlapi narážejí a hoří, usmál jsem se a vypustil ze sebe jediné malé zachichotání, pak jemně vklouzl svou rukou do jeho a užíval si ten pocit, který mi to dalo.

"Ne, poprvé jsi měl pravdu." Zahanbeně jsem se podíval dolů na podlahu a nemohl jsem se ubránit ruměnci, které se mi vytvořilo na vlastních tvářích, když Lewisova ruka na znamení uznání stiskla mou. Ten chlap se mi líbil, bůh mi pomoz, opravdu se mi líbil a měl jsem v úmyslu získat ho za svého, i když to znělo sobecky. Věděl jsem, že pokud zůstanu člověkem, netoužím po tomto světě, a tak jsem měl v úmyslu být s Lewisem až do svého konce. Proč bych to v tuto chvíli neměl alespoň zkusit a být šťastný?