Kapitola 4

Když přišla řada na ni, Alexandera konečně zvedla hlavu a podívala se směrem k označené místnosti. Zhluboka se nadechla, než popadla rukojeť svého pouzdra a otočila ho za sebou.

Když vstoupila dovnitř, za velkým stolem seděla žena. Ani nevzhlédla, když Alexandera zavřela dveře a nechala tašky uvnitř. Žena něco psala na počítači a Alexandera využila příležitosti a prostudovala si ji.

Protože vypadala o něco starší než většina nadpřirozených bytostí, Alexandera nedokázala říct, čím je a jestli vůbec byla nadpřirozená. Neměla bledou pleť jako upíři, takže to vyloučila. Oblékala se elegantně a prošedivělé vlasy měla sčesané do profesionálního drdolu na temeni hlavy. Na jmenovce na stole stálo: „Paní. Benton, koordinátor sociální péče o studenty.“

Alexandera nervózně stála před stolem a nebyla si jistá, jestli má jen sedět, nebo být zdvořilá a čekat na pozvání. Když teď neměla nic v rukou, mohla je jen stlačit dohromady, zatímco čekala na pozornost paní Bentonové.

"Posaďte se, prosím," řekla žena nakonec.

Alexandera ráda udělala, co jí bylo řečeno. Byla tak unavená z cesty a skrývala své skutečné emoce, že sezení bylo vítané.

Paní Bentonová neměla na tváři úsměv, když před sebou tlačila nějaké papíry.

"Jméno?" zeptala se paní Bentonová.

"Alexandero. Alexandera Morgan."

Před starší ženou se objevila složka, takže Alexandera málem vyskočila ze sedadla. Paní Bentonová se zastavila uprostřed otevírání složky a zvedla na ni obočí. Snažila se uklidnit tlukot svého srdce a nasadila příliš zářivý úsměv.

Nebylo to poprvé, co viděla použití magie. I když byla její smečka tak vzdálená, prošla tudy jedna nebo dvě čarodějnice, kterou si pamatovala. A protože neměla žádný společenský život, přečetla téměř všechny knihy, které se jí dostaly do rukou o jiných druzích. Ale vidět něco vykouzleného ze vzduchu? To bylo nové. Uvědomila si, že zde uvidí mnoho nového a musí si na to zvyknout, bez ohledu na to, jak krátký bude její pobyt.

"Promiň," zašeptala.

Paní Bentonová na ni ještě chvíli hleděla a pak pokračovala v listování spisem.

"Telefon a jakákoli další elektronika," řekla paní Bentonová a natáhla ruku.

Ave se snažila vytáhnout z kabelky svůj vypnutý telefon. Neuvědomila si, že když řekli žádné telefony, ve skutečnosti je vzali. Nevěděla, co si má myslet, když položila telefon ženě na dlaň. A pak, když se soubor objevil, telefon prostě zmizel. Pryč. Tentokrát se ovládla, ale co sakra?!

"Alexandera Morgan. Omega. Pracovní úkol bude určen. Zde je váš úkol na koleji, rozvrh a uvítací balíček. Najdete tam mapu. Klíče budou na recepci ve vaší koleji. Povolená elektronika na vašem stole. Nepříliš daleko odtud je nákupní centrum, kam budete moci jít, pokud dostanete průkaz," řekla, když se na stole objevilo několik dalších složek. "Dodržuj pravidla nebo pones následky. Můžeš jít."

Alexandera málem šlehla bičem z toho, jak rychle ji propouštěli.

"Promiň, nerozumím," začala. "Moje složky říkají, že jsem Omega?"

Paní Bentonová se již vrátila k psaní něčeho do počítače.

"Tak to říká," odpověděla žena znuděným tónem, aniž by se na ni podívala.

"Ale já jsem..." Hlas se jí vytratil, když si uvědomila, jak je hlasitá, a tak to ztlumila na holý šepot. "Ale já jsem člověk. Jsem si jistý, že došlo k chybě-"

"Nejsou tam žádné chyby," přerušila ho paní Bentonová. "Najděte si svůj pokoj a seznamte se se vším před zítřejší lekcí."

"Madam. Omlouvám se, ale nikdy jsem se ani neposunula. Nemám nic, co by naznačovalo, že se vůbec někdy posunu," pokračovala naléhavě.

Paní Bentonová přestala psát, prsty měla nad klávesnicí a oči jí zářily, když se na ni znovu podívala. Alexandera se při proměně z neškodně vyhlížející ženy v šílenou mrchu nebojíc se ji na místě zabít, schoulila do křesla.

"Můžete jít," zopakovala paní Bentonová.

Alexandere se rozbušilo srdce, když rychle vstala ze židle a popadla papíry, které dostala. Ani se nesnažila skrývat, jak rychle jí tlouklo srdce, a když se řítila kolem svých nových spolužáků s taškou v závěsu, měla oči upřené na zem.

Takhle se to nemělo stát. Zde jí mělo být sděleno, že se stala chyba a že se zařídí, aby se co nejdříve vrátila domů. Byla dokonce připravena přijmout, že její mysl byla trochu pozměněna, aby mohla zapomenout na posledních pár dní a žít, jako by pozvání vůbec nedostala.

Magie byla magie, ale určitě se stále dají dělat chyby?

Srdce jí stále bušilo, když zápasila s pouzdrem po schodech u vchodu a pak se vrhla k fontáně.

Tam se posadila na okraj a otupěle se dívala na vodu, zatímco přemýšlela o své budoucnosti. Opravdu se od ní očekávalo, že bude žít mezi nimi? Cvičit s nimi, jako by byli stejně silní? V mysli se jí přehrávala chlapcova slova z dřívějška. Byl to žert? Naštvala někoho tak špatně, že si myslel, že je to perfektní způsob, jak jí to oplatit? Rychle tu myšlenku zapudila. Nikdo z její smečky neměl tolik vlivu, aby měl jakýkoli vztah s členy rady, kteří o těchto věcech rozhodovali.

Když vzhlédla, uvědomila si, že je teď kolem méně lidí. Nevěděla, jak dlouho tam seděla, ale zhluboka se nadechla a trénovala své tělo, aby se uklidnilo.

Bylo to v pořádku. Paní Bentonová ji neposlouchala, ale jakmile začala s lekcemi, někdo to musel probrat s tím, kdo tohle místo vedl.

S tímto přesvědčením se na chvíli pořádně rozhlédla. Stará budova před ní vypadala jako minové pole historie, ale stejně tak ostatní, které viděla na její straně. Možná by se o tom místě mohla dozvědět trochu víc, než ji vyhodí. A byla zvědavá, kde jsou skutečné učebny a přednáškové sály.

A pak tu byl obří vodní prvek uprostřed fontány, kulovitý tvar s vodou tryskající shora a kaskádovitě stékající po stranách. Když se podívala pozorně, zdálo se, že na ní jsou nějaké symboly, a pokud se nemýlila, byla stříbrná. To bylo zvláštní. Nikdy se nesetkala s nadpřirozeny, kteří by záměrně měli blízko sebe něco stříbrného, protože by je to mohlo zabít.

Pokrčila rameny, když se konečně podívala dolů na papíry a vytáhla informace o své koleji a mapu.

"Páni," řekla si pro sebe.

Zdálo se, že pozemek, který viděla, když vstoupila, nebyl ani z poloviny. Mapa pokračovala věčně, i když měla několik oblastí označených jako zakázané. Učební zařízení byla oddělena podle specializace, jako běžná vysoká škola, a velké plochy byly označeny pro další školení, které by se nemohla zúčastnit.

A měla pravdu v tom, jak daleko bude muset denně chodit, aby se dostala do třídy. Když našla svou kolej a pak budovu, kde dokončí většinu svých akademických studií, v duchu křičela. Než by šla do třídy, byla by k smrti unavená.

Možná by v jejím uvítacím balíčku byly nějaké informace o dopravě. Všechno si dvakrát prohlédla a pak si povzdechla. Nic nebylo. Bude se muset zeptat svých spolubydlících, jak to funguje.

S povzdechem vložila své papíry do tašky na kufr, chytila se za rukojeť a začala chodit. Nevěděla přesně, kde jsou, ale bylo zatracené horko a nebyl to dobrý den na dlouhé procházky.

Když našla svou ubytovnu, byla příliš zpocená, hladová a žíznivá, než aby se starala o to, aby nevypadala jako ty, kolem kterých procházela. Nikdo se na ni dvakrát nepodíval, když vešla dovnitř, a nikdo nebyl na recepci. Nahoře však bylo mnoho sad klíčů, takže neváhala najít ten pro svůj pokoj.

Jakmile to našla, šla rovnou do kuchyňky podívat se do lednice. Nic tam nebylo. Žádné lahve s vodou, žádné jídlo. S povzdechem otevřela kohoutek a nechala ho chvíli běžet, než Kinga vypila, kolik bylo potřeba. Pak si dala dlouhou chladivou sprchu a zabalila své tělo do ručníku, aniž by si vysušila vlasy. Neobtěžovala se oblékat ani se rozhlížet po místnosti, aby zjistila, s kolika dívkami se bude dělit a jestli už dorazily. Klesla na jedinou postel se složeným lůžkem u nohou a zavřela oči.

Jen malý spánek. A pak mohla myslet dostatečně jasně, aby na věci přišla.