Kapitola 719

„Podívejte, kdo to mluví,“ zamumlá, přejede mi rukama po stehnech a pak se trochu narovná, když se natáhne ještě víc dozadu, jednou rukou mi objímá zadek, zatímco druhou mi sjíždí po zádech a nutí mě se k němu trochu přiblížit. „Slečno, každý den se oblékám jako kluk, nikdy se nenalíčím, občas mám monokly pod očima a stejně svého kámoše doháním k šílenství.“

Usmívám se na něj, mozek mám trochu víc než jen zamlžený, blokuji vzpomínky na ty dva hrozné dny. A opravdu se oddávám přítomnému okamžiku a dovolím svému kamarádovi, aby mi prostě... udělal dobře. „Šílená?“ zašeptám a nakloním se blíž. „O jak šílené tu vlastně mluvíme?“

„Úplně šílený,“ zamumlá, opře se a vezme mě s sebou. „Tady – ukážu ti to.“