Kapitola 233 Téměř ráj

Tiše jsem se modlil k Bohyni, když jsme leželi bez hnutí a doufali, že žralok odplave a nechá nás na pokoji.

Zdálo se, že mé modlitby byly vyslyšeny, když jsme viděli, jak se ploutev vzdaluje od našeho záchranného člunu. Ale zůstali jsme potichu a nehybně celé hodiny, zatímco jsme čekali na svítání.

"Myslíš, že je to pryč?" Zašeptala jsem a snažila se ignorovat, že mám křeče v nohách a zoufale potřebuji koupelnu.