Kapitola 4

"Myslel jsem, že jsem tady slyšel hlasy. Je všechno v pořádku, Dee?" říká velmi atraktivní žena, která vypadá na třicet, když vchází do místnosti se zářivým úsměvem. Její vlasy jsou uhlově černé a lesknou se, když na ně dopadá sluneční světlo. Je to typ vlasů, které by měly být v reklamách na šampony a jen zvýrazňují její úžasné modré oči a dokonalou pleť. Má na sobě přiléhavé černé šaty, které ukazují její postavu přesýpacích hodin, a černé jehlové boty s nehty na rukou a nohou natřenými jasně červenou barvou. Je to typ ženy, u které se cítíte nejistě, jakmile ji uvidíte.

"Ano. Clarriso, toto je Sophia Banksová, nová studentka, kterou jsem právě vyzvedl z lidské říše. Mohl byste jí prosím přidělit jeden z jednolůžkových pokojů na koleji v Ruby," říká pan Collins, zatímco vytahuje složku z aktovky, kterou mu předtím dal policista, a podává ji Clarrise.

"Jsi si jistá? V Amber nebo Saphire je pro ni spousta místa," řekne Clarrisa a hodnotí mě pohledem nahoru a dolů, než trochu krčí nos.

"Dejte ji prosím do Ruby a ujistěte se, že má vše, co potřebuje," říká odmítavě. Pak si sedne ke svému stolu a otevře notebook. Stojím tam a nejsem si jistý, co mám teď dělat. Pan Collins pohlédne na Clarrisu a pak na mě. To bude vše,“ zabručel.

"Samozřejmě, Liame, Sophia, následuj mě, prosím," Clarrisa se pevně usměje.

"Ale..." začnu.

"To bude vše, slečno Banksová, Clarrisa vám sežene vše, co potřebujete, a někdo bude brzy na vaší koleji, kdo zodpoví všechny vaše otázky a usadí vás. Vítejte v Grays Academy. Doufám, že už nebudou potřeba žádné další návštěvy v mé kanceláři," řekl pan Collins stroze a pak obrátil svou pozornost zpět ke svému notebooku. S povzdechem následuji perfektní Clarrisu.

Vycházíme z kanceláře do prosklené chodby nebo podpatky Clarrisas hlasitě cvakají na krémovou mramorovou podlahu. Všechno mi přijde příliš světlé a lesklé. Nerad bych tady byl uklízeč, musí tu být celá armáda uklízečů, aby udrželi všechno sklo a mramor čisté. Clarrisa mě vede k výtahu a já slyšitelně vydechnu, když si vzpomenu na svou poslední jízdu výtahem předtím, než mě unesl sexy, hrubý, hulvát... čaroděje? Pak si odfrknu smíchy, když přemýšlím o tom, co se děje. Jsem v zatracených Bradavicích, a to dělá z pana Collinse profesora Brumbála. Clarrisa na mě vrhne nesouhlasný pohled.

"Promiň, byl to divoký den," vysvětluji.

"Umím si to představit. O Liama se neboj, když ti volali, dával si ranní sprchu, musel utéct bez ranní kávy, bez kávy je nevrlý," směje se trochu moc, aby to byla pravda. Moje mysl je najednou plná myšlenek na pana Collinse ve sprše, pak si uvědomím, co řekla. Pokud tam byla, když dostal hovor, znamená to, že tam byla, když se sprchoval. Je to jeho přítelkyně... nebo manželka. Samozřejmě, že je, je krásná a on je žhavý jako čert, dokonale se k sobě hodí. To vysvětluje, proč ode mě odskočil, jako bych hořel, nechtěl, aby jeho přítelkyně dostala špatný nápad. Mé srdce trochu klesá. Myslel jsem, že jsem při našem krátkém setkání cítil nějakou chemii, ale myslím, že to byla stejně hloupá myšlenka. Teď jsem jeho student a nevím, jak to tady chodí, ale jsem si jistý, že je to stejné jako v lidském světě. Seznamování studentů a učitelů je obrovské ne. Proč o tom ztrácím čas přemýšlením, když můj život byl právě úplně vymazán?

"Počkej!" vyhrknu. "Potřebuji se vrátit...má mámo," podařilo se mi říct přes zpanikařené výdechy. Jak jsem mohl zapomenout na svou mámu? Zaplavuje mě vina.

"Nic z toho si zatím nedělej, čas tady funguje jinak, takže zatím nikomu nebudeš chybět. Liam se o všechno postará, tvoje máma bude v pohodě. Jsem si jistá, že tě bude průběžně informovat o takových osobních záležitostech," usmívá se.

"Dobře," přikývnu. "A co moje věci? Můžu se pro ně vrátit?" Zeptám se.

"Liam zařídí, aby se k tobě dostaly tvé věci, snaž se nebát a soustřeď se na to, abys zde žil nový život. Vím, že je to těžké období, ale jsem si jistý, že tu budeš spokojený, vypracujeme vše, abychom ti tento přechod co nejvíce usnadnili," říká, když procházíme bludištěm skleněných a mramorových chodeb. Vycházíme z budovy na nádvoří s obrovskou fontánou uprostřed. Voda vytéká čtyřmi výlevkami. Nad každým výtokem je velký krystal. Clarrisa se na chvíli zastaví, abych se na to podíval. "Každý krystal představuje dům v naší Akademii. Prozatím jsi byl přidělen k Ruby," ukázala na červený kámen. "Své spolužáky můžete snadno identifikovat podle barvy kravaty. Červená pro Ruby, zelená pro Emerald, modrá pro Safír a žlutá pro Amber," vysvětluje, když jdeme dál. V duchu protáčím oči při pomyšlení, že si znovu obléknu uniformu. Je mi skoro 19 let a mám pocit, že se vracím na střední školu.

"Kde jsou ostatní studenti?" ptám se a všímám si, jak je ticho.

"Všichni jsou ve třídách, brzy budou končit. Máme tady něco málo přes 300 studentů, mezi vyučováním může být docela rušno," šklebí se. Pohyb v dálce mě upoutá a rozeznám tak akorát skupinku asi třiceti lidí. Pohybují se kolem sebe rychle, jako by tančili. Když se dostáváme blíž, uvědomuji si, že bojují.

"Bojový výcvik," poznamenává Clarrisa, "to jsou naše další vojáci," dodává hrdě. Chci se na to podívat blíž, ale Clarrisa mě vede dál a směrem ke staré kamenné budově, která je zdobena rubíny. "Toto je vaše budova," říká, když vejdeme dveřmi. Udiveně se rozhlížím. Je to úžasné. Uvnitř je to jako starý zámek, ale se vším, co byste od moderního domu očekávali. Velký prostor má kamenné zdi s hustými červenými závěsy kolem obrovských oken. Pak jsou tu pohovky rozházené kolem velkého koberce s kamenným krbem a skutečným ohněm. Na jedné ze stěn je namontovaná velká TV s plochou obrazovkou s herními konzolemi na policích pod ní. Na každé straně místnosti je velké schodiště, které se schází nahoře. Následuji Clarrisu po schodech a chodbou, mineme dvoje dveře, než se zastaví a podá mi klíč. "Tahle je tvoje, dám ti nějaký čas, aby ses usadil a někdo tě za chvíli ukáže," usměje se a odejde, než stačím zamumlat poděkování nebo otevřít dveře.