Kapitola 59
Můj pohled se upře na Alexandrův, vyzývavě ho chytám a Max mě sevře pevněji. Změřím svůj vztek, připravená Maxovy paže od sebe odtrhnout. Možná je silný, ale jeho síla se nevyrovná hněvu, který cítím já. Napětí v místnosti jako by praskalo neutracenou silou.
„Páni, všichni se uklidníme. Teď není čas na předvádění našich nových schopností,“ Ethan se napůl zasměje a já k němu upřeně sleduji oči. „Jose, co kdybychom si s tebou šli trochu vydechnout do koupelny?“ dodá a nenápadně si poklepe na ucho, jako jsem to udělala já předtím, když jsem se zeptala, jestli nás ostatní slyší.
„Dobře,“ vydechnu a uvolním tělo v Maxově náručí. Ethan mě vezme za ruku a Max mě pustí, aby mě odvedl do koupelny. V okamžiku, kdy se dveře zavřou, se ke mně otočí, znovu si poklepe na ucho a povzbudivě přikývne. Jak ví, že mám sluch? Nikomu jsem to neřekla. Zeptám se ho později, teď jsem vděčná, že mám alespoň jednoho z nich po svém boku. Snažím se vzpomenout si, jak jsem tenhle dar používala dříve. Soustředím se na Jacka a představuji si ho v jeho pokoji s telefonem u ucha.