Kapitola 7
Vyjdeme z naší budovy a přes nádvoří do modernější cihlové budovy, kde se zdá, že studenti filtrují ze všech stran. Lidé na mě zírají a já vidím, jak se otáčejí, aby si něco šeptali.
"Ahoj krásko," ozve se za námi hluboký hlas a já se otočím právě včas, abych viděl, jak jí Dot smetl z nohou vysoký muž s blonďatými vlasy po ramena. Než má šanci odpovědět, přiblíží se další samec. Tento je kratší a má vyholenou hlavu ve vojenském stylu. Obejme ji rukama, odtáhne ji od blonďatého muže a vtiskne jí polibek na rty. Zírám s otevřenou pusou na scénu přede mnou a čekám, až začne boj nebo až Dot zaprotestuje, ale to se nestalo.
"Polož mě," zachichotá se Dot a svíjí se v mužově náručí, dokud ji nepustí. Urovná si oblečení a ohlédne se na mě. „Sophio, tohle je Marcus,“ ukáže na blondýnku a tohle je Cole,“ poplácá po paži druhého muže.
„Ráda tě poznávám,“ rozpačitě se usměju na Marcuse, než se zaměřím na Colea.
"Kde je Joe a Max?" Dot se ptá mužů, kteří teď jdou vedle nás.
"Přišli brzy, aby nám přinesli stůl vepředu," odpověděl Cole.
"Ach bože," tleskla Dot slastí. "Stoly vepředu jsou na několik vteřin první v řadě," nakloní se blíž a zašeptá mi, když vcházíme do velké jídelny. Cítím, jak se na mě upírají oči všech studentů, a moje kroky váhají pod závažností situace, ve které se nacházím. Připadám si jako ryba, která byla vyhozena do žraločí nádrže, když vyprávím slova z knihy, kterou jsem četl. Všichni jsou to Šedí, nadlidi se schopnostmi, které si se mnou mohou dělat, co chtějí, a já bych byl bezmocný, abych je zastavil. Jak tady přežiju?
"Neboj, jsou jen zvědaví. Nestává se často, že bychom získali nové studenty , zvláště v našem věku. Většina lidí tady vyrostla spolu," uklidňuje Dot, spojuje svou paži do mé a vede mě k velkému stolu. Místnost není tak působivá, jak jsem si představoval. Čekal jsem Bradavice a místo toho je to standardní vysokoškolská jídelna.
"Takže tohle je tvůj nový mazlíček?" ptá se pohledný černoch s šokujícíma modrýma očima, když vstává od stolu a přitahuje Dot do náruče, než ji políbí na temeno hlavy.
"Ano, tohle je Sophia. Sophia, tohle je Joe," představuje Dot. Joe na mě vrhne 1000megawattový úsměv a natáhne ruku, aby si potřásl. Váhám, vzpomínám si, co se stalo s Ethanem.
"Ahoj," udělám místo toho malé trapné mávnutí a rychle odvrátím pohled.
"Zlato, dal jsem ti mléčný koktejl," přeruší ho drzý tmavovlasý muž a podává Dot láhev jahodového koktejlu.
"Ty víš, jak se chovat k holce," vyhrkla Dot a natáhla se na špičky, aby ho políbila na tvář, než se otočila zpátky ke mně, "to je Maximus," zazubí se na mě.
„Maxe,“ opraví koulenýma očima a následným mrknutím.
"Jsem Sophia," usměju se.
"A co jsi mi dal, Max?" zeptá se Cole a hravě udeří Maxe do žeber. Všichni čtyři muži se začnou navzájem škádlit a dělat si legraci.
"Promiň, mohou být trochu moc, ale miluji je," říká Dot toužebně, když sleduje, jak se muži rvou. "Pojďme si dát nějaké jídlo," dodává a vede mě k velkému pultu s jídlem. Podává mi tác a talíř a jeden si vezme pro sebe, než na něj začne nakládat jídlo. Jídlo je rozloženo pod teplými pulty v samoobslužném bufetu. Vezmu si kousek sýrové pizzy a nějaké hranolky, když se pohybujeme podél pultu.
"Tak s kterým z nich chodíš?" ptám se a pohlédnu na čtyři muže, kteří teď sedí u stolu.
"Všechny," ušklíbla se na mě.
"Co?" zalapal jsem po dechu. "Jak se ti to podařilo?" dodávám s chichotem. Vezmu jablko a láhev džusu a následuji Dot zpátky ke stolu.
„Takhle to tady děláme, dobře se rozhlédněte kolem sebe,“ směje se. Sednu si vedle ní a muži vstanou, aby si vzali jídlo. Když se rozhlédnu po ostatních studentech, všimnu si zřetelných skupin jedné ženy s až pěti muži u každého stolu.
"Naše populace je malá a ženy jsou vzácné, takže se vytvářejí partnerské vazby. Obvykle jsou to čtyři muži na každou ženu, ale někdy jsou to tři nebo pět mužů," vysvětluje.
"A ti muži nežárlí ani se neperou?" Ptám se a je pro mě těžké tomu všemu uvěřit.
"Někdy ze začátku, ale vyřeší to. Naše pouta si nevybíráme my. Existuje pár našeho druhu, kteří mají dar zraku, dokážou odhalit spřízněné duše a spojit je dohromady. Když žena dosáhne 18 let, věštec duší ji dovede k jejím poutům,"
"A má v tom všem někdo na výběr?" Snažím se udržet v hlase nechuť. Připadá mi to špinavé a jako vykořisťování.
"Samozřejmě, že ano, někteří odolají poutům, ale téměř vždy nakonec ustoupí . Není snadné ignorovat svou spřízněnou duši," krčí rameny. Znovu skenuji místnost. Všichni ve svých skupinách vypadají šťastně. Pak mé oči přistály na stole vzadu. U toho stolu jsou jen muži a každý z nich zírá přímo na mě.
"Kdo jsou?" zašeptám Dot.
"To jsou ti nespoutaní, prohlásili, že nemají v říši žádnou živou spřízněnou duši a rezignovali na osamělý život. Právě jste jim všem dali druhou šanci," říká vzrušeně. Srdce mi poskočí, když se mé oči zapletou s Jackovými, naplňuje mě hrůza, když vidím ďábla v jeho očích, když na mě znovu zírá tím vražedným pohledem.