Kapitola 82
Když opouštíme brány akademie, svírá se mi žaludek hrůza a před námi zastavuje velké černé auto. Auto je velmi podobné protáhlému Hummeru, který obvykle používáme pro zvláštní příležitosti v lidské říši. Přála bych si, aby nás tohle auto vezlo na oslavu, a ne na rozloučení s osobou, která mě stvořila. Šest z nás se nahrne do zadní části auta, sedadla jsou uspořádána do obdélníku, všichni proti sobě. Sedím mezi Maxe a Ethana a držím je oba za ruce. Max se dnes ráno, když jsme se probudili, plně zotavil. Jack se vrátil ke svému typickému zamračenému výrazu a sedí s Alexandrem naproti nám. Pan Collins sedí sám na židli po naší levici a Ethan se na něj neustále podezřívavě dívá. Alexander mě s obavami sleduje, jak se mlčky vydáváme na cestu. Připadám si, jako bychom šli na pohřeb, a myslím, že v jistém smyslu ano. Dnes ztratím mámu. Nemám tušení, jak to udělám, ale vím, že musím. Zaslouží si to.
„Nevím, co jí mám říct,“ přiznávám a prorušuji ticho v autě.
„Říkejte, co uznáte za potřebné,“ usměje se na mě pan Collins soucitně.