Kapitola 89
„Podařilo se nám sehnat pizzu, koláč a výběr ovoce. To je vše, co jim zbylo,“ oznámí Ethan a vrátí mě zpět do přítomnosti. Zamrkám, setřásám ze sebe zbytky spánku a pomalu se posadím, abych se zorientovala. Pevné polštáře pohovky v kanceláři pana Collinse se pod mou vahou pohnou, když si prohlédnu okolí. Jack se povaluje na protější pohovce, oči se mu lesknou pobavením. Pan Collins sedí u svého stolu, upřeně se mračí na obrazovku notebooku, prsty ťuká do klávesnice, ztracen v jakémkoli úkolu, který právě dělá.
Ethan, Alexander a Max nesou každý tác plný jídla. Ta vůně mi udeří do nosu a v břiše mi zakručí, když tácy položí na konferenční stolek. Instinktivně mi ruka sjíždí po stehnech a ujišťuje mě, že jsem pořád v legínách. Opravdu jsem jen usnula na gauči? Vzpomínky na můj živý sen se mi vracejí a naplňují mě vzrušením.
Můj pohled zabloudí k Jackovi, který mě sleduje s úšklebkem, z něhož se mi do tváří rozlije vlna tepla. Ale ne, on přesně ví, jaký sen se mi zdál. V rozpacích rychle odvracím zrak. Znovu letmo pohlédnu na pana Collinse. Vypadá neobvykle rozcuchaně, což je v ostrém kontrastu s jeho typickým uhlazeným stylem. Jeho obvykle úhledně upravené vlasy jsou rozcuchané a košili má rozepnutou u límečku, kravatu nemá. Vzpomínám si na svůj sen, jak jsem mu sundala kravatu a strčila si ji do kapsy. Sáhnu rukou do kapsy mikiny a známá hedvábná textura mi rozbuší srdce. Bojuji s nutkáním vykřiknout: „Mám tě!“, když si uvědomím, že je to jeho kravata. To nebyl sen a teď mám důkaz. S vítězoslavným úsměvem, který se mi rozlévá po tváři, se otáčím zpět k Jackovi. Jeho oči sledují pohyb mé ruky a on mi jemně zavrtí hlavou, tiché varování, abych držela jazyk za zuby. „Dobře, prozatím budu hrát dál.“ Vytáhnu ruku z kapsy a nechám tam kravatu schovanou, zatímco Ethan si sedne na gauč vedle mě.