Kapitola 2 Poslouchej mě

Trávím školní dny snahou vyhýbat se Jasperovi. Naštěstí s ním mám jen jednu hodinu, a to Studovnu posledního ročníku. Většinou to vynechávám, protože jsem ve škole tak napřed, že mě učitelé s odchodem neobtěžují. Dnešek byl jako každý jiný den, rychle se prodírám chodbami a vyhýbám se oblastem, o kterých vím, že tam Jasper bývá. Někdy mám štěstí a zvládnu to a někdy ne.

Když sleduji, kam jdu, kličkuji chodbami a uvědomuji si své okolí, najednou cítím pevné sevření kolem své paže. Vtrhli mě do nyní prázdné Art room a hodili o zeď. Zámek cvakne a já pak zírám do páru zelených očí, když se ke mně ta osoba otočí. Jasper má na tváři úšklebek, když si mě prohlíží od hlavy k patě. Normálně mě práskne o skříňky, podrazí mě, a dokonce mi krade věci, hází je s přáteli, hraje si na hlídání, jako by byli děti. To je pro něj ale nové minimum.

"Co chceš, Jaspere?" Snažil jsem se, aby to znělo otráveně , ale pak mi na konci praskl hlas, což mě prozradilo.

"Kde jsi se celý den schovávala, Isabello?" Zkříží ruce na hrudi a podívá se na mě. Stojím asi o osm palců kratší než on, takže se musím pořád dívat nahoru.

Vykulím na něj oči, "Neschovával jsem se. Jen chci přijít na hodiny včas."

Další věc, kterou vím, Jasperův široký hrudník je přímo před mým obličejem. "Právě jsi na mě kurva valil oči?" Ušklíbne se na mě, až se mi rozbuší srdce.

Sakra, měl jsem to vědět lépe, než mu dát očko! Minule mě varoval, co se stane, ale opravdu by to udělal? Rozhlížím se po místnosti a snažím se najít jiný způsob, jak bych mohl uniknout, a vtom vidím jeho dva nejlepší přátele, jak stojí jen pár stop od něj a mají stejné úsměvy. Tyler a Brian jsou dva z nejoblíbenějších kluků ve škole a také dva z největších hulvátů. Jasper se s nimi začal stýkat krátce poté, co mě vyhodil; co na nich vidí, nikdy nepochopím. Nyní se stal jedním z nich.

"Omlouvám se, Jaspere. Nechtěl jsem." Ponořím hlavu, když vidím, jak zvedl paži, v domnění, že mě udeří. Místo toho mě popadl za zátylek a odvedl mě k nejbližšímu stolu.

"Říkal jsem ti, že budeš potrestán, pokud na mě někdy vyvalíš oči, že?" Naklání mě přes stůl, dokud se mi k němu nepřitiskne tvář. "Odpověz mi, Isabello. Nevaroval jsem tě?"

"A-Ano, Jaspere, ale..."

"Žádné ale, Isabello. Pokud nedodržím slovo, nikdy mě neposlechneš." Pokyne svým dvěma přátelům, aby přišli blíž: "Chyťte ji za ruce a ujistěte se, že zůstane na místě."

"Prosím, Jaspere... nemusíš to dělat!" Prosím: "Slibuji, že tě odteď budu poslouchat...přísahám!"

Jeho ruka klesá, aby mě pohladila po vlasech, "Ach, Isabello, vím, že mě budeš poslouchat, protože ti ukážu, co se stane, když zlobivé dívky neposlouchají." Jeho hlas je klidný, když na mě mluví, ale pak mi strčí hlavu do stolu ještě víc, když se vzdálí a postaví se za mě.

Nevidím ani neslyším, co Jasper za mnou dělá, ale vidím, jak Tyler, který mi drží levou paži a rameno dolů, přikyvuje na cokoliv, co mu jeho přítel sděluje. Z pravého oka mi kape slza, když zůstávám sehnutý v této ponižující pozici, zatímco čekám, až začne. Nejsem si jistý, jak moc to bude bolet, ale vím, že to také nebude dobrý pocit.

Cítím žihadlo jeho ruky, než si vůbec uvědomím, že jde dolů. Zvednu se na špičky, abych se od něj pokusil dostat pryč, ale ruka mě tlačí do spodní části zad a brání mi v pohybu. Místo, kde se ruka setkala s mým zády, už hoří, a to bylo jen první.

"Spočítej je, Isabello." Jasper velí, ale já jsem stále příliš ohromen, abych něco řekl. Hlavu mi trhnou vlasy dozadu a on se nakloní tak blízko k mému obličeji, že v jeho zelených očích vidím malé zlaté skvrny. Když se naše pohledy setkaly, něco prošlo, ale byla to méně než sekunda a jeho oči znovu ztvrdly: "Řekl jsem počítat!"

"O-Jedna."

Drží mě za vlasy o pár sekund déle, než se vrátí za mě. Znovu sklopím jeho ruku a ujišťuji se, že jsem všechny spočítal. U pátého zakolísám, protože to bylo těžší než ostatní, ale rychle to odvolávám. Při desátém plácnutí mám zadek v plamenech a mravenčení, protože hrozí, že se mě zmocní otupělost.

"Proč Jaspere? Proč mě tak nenávidíš?" Slzy teď padají plnou silou, když si pokládám jedinou otázku, na kterou jsem nikdy nedostal odpověď: "PROČ?" Křičím, když mě ignoruje a znovu skloňuje ruku.

"Neodpovídám ti, Isabello," jeho dech je těžký, protože mě tak tvrdě naplácal, "Jen věz, že jsi to udělala úplně sama!" Jeho ruka klesá v rychlém sledu a bere jakoukoli agresi, kterou má, na můj ubohý zadek. Když začnu křičet, ruka mi zakryje ústa a ztlumí zvuk.

Najednou se vše zastaví a já jsem propuštěn, ale nehýbu se; Nemůžu se hýbat. Slyším cvaknutí zámku a pak se dveře zavřou. Přesto se nehýbu. Cítím pálení, které za sebou zanechala jeho ruka, ale cítím ještě něco jiného . Nechápu, proč se tak cítím poté, co udělal to, co udělal. Cítí se špatně i dobře zároveň. Je normální cítit mravenčení hluboko uvnitř? Nyní cítím potřebu, kterou jsem cítil jen párkrát předtím; potřeba, o kterou jsem se musel postarat sám.

Když se jdu postavit, ze rtů mi sklouzne sténání, které se změní v chrochtání, když můj potrestaný zadek o něco narazí. Otočím hlavu a Jasper stále stojí za mnou. Nemohu číst z jeho tváře a v tuto chvíli ani nechci. Chci jen jít domů a schovat se pod přikrývku, dokud už nebudu cítit to ponížení, kterým mě Jasper a jeho přátelé právě podstoupili. Nechci však být znovu potrestán, takže se ptám, než odejdu.

"Můžu už jít?" Nemohu v sobě najít to, abych se dál díval do jeho tváře, tak skláním hlavu.

"Ne, ještě jsem s tebou neskončil, Isabello." Jeho hlas je teď klidný, i když v něm není ani špetka emocí: "Rozepni si kraťasy a znovu se skloň přes stůl."

Jeho slova upoutají mou pozornost a moje hlava se zvedne: "W-Co?"

"Slyšela jsi mě, Isabello. Už to nebudu opakovat."

"Ale to nemůžeš..."

Přeruší mě zavrčením: "Zřejmě ses nepoučil! Možná ti pomůže pár dalších otisků rukou." Otočí mě dozadu a tlačí mi mezi lopatky, až mám hruď rovnou na stole, "Nehýbej se, kurva, dokud neřeknu!"

Způsob, jakým mi přikazuje, abych zůstal, mě děsí, takže se rozhodnu poslechnout, i když jsem vyděšená z toho, co se chystá udělat, "Prosím, nedělej to, Jaspere! Omlouvám se.... ať už jsem v minulosti udělal cokoliv, je mi to moc líto!" Nemohu zastavit slzy, aby znovu tekly.

Vykřiknu, když mi strhne džínové šortky těsně kolem tváří. Ze studeného vzduchu z klimatizace mi naskakuje husí kůže, ale cítím se dobře i na rozpálených zádech. Slyším Jaspera, jak hledá něco ve své tašce, těsně předtím, než uslyším zvuk otevírání čepice. Moje oči se rozšířily tím, co si myslím, že se chystá udělat, a snažím se vyskočit, ale je tam, aby mě zablokoval.

"Ty opravdu neposloucháš, že? Řekl jsem. Ne. Kurva. Pohyb!" Strčí mě zpátky dolů a tentokrát mi drží ruku mezi lopatkami. Cítím, jak na každé tváři kape studená látka, "To bych ani neměl dělat." Začne mi vtírat cokoliv, co na mě nakapal, do mé kůže, čímž pomáhá odvádět teplo, "ale mám tě dobře. Příště mě poslechni a nikdy to nebude tak zlé."

Jeho ruce se cítí dobře, když mi vmasírují gelovitou hmotu do pokožky. Je velmi opatrný, když přechází z tváře na tvář. Jeho ruka pak jde níž k mému sedacímu místu a pokračuje v masírování. Ani nepřemýšlím o tom, co může vidět, jediné, na co se mohu soustředit, je pocit jeho velkých rukou na mně. Myslím, že jsem možná zasténala, protože se na chvíli odmlčí, než ucítím, jak mi jeho prsty otevírají tváře.

"Dostala jsi se do toho, že tě trestám, Isabello...nebo tě mám celé mokré?"

Stydím se cokoli říct, tak jen zavrtím hlavou sem a tam. Jeho prst se ponoří mezi mé záhyby a několikrát projde kluzkou, než ho Jasper odstraní. Slyším, jak zasténá a pak se za mnou, kde stojí, ozve vlhké praskání.

"Mm...kdo věděl, že tvoje špinavá kočička bude chutnat tak dobře?" Najednou jeho ruka padne na můj už tak ztuhlý zadek, "Už mi nikdy nelži. Rozpálilo tě to, že jsem tě naplácal!" usměje se.

Příliš se bojím hýbat se; příliš se bojím, že moje teď opravdu mokrá oblast vydá zvuk, když se pohnu, a to je to poslední, co chci, aby slyšel. Naštěstí se chopí iniciativy a vytáhne nejprve moje kalhotky a pak šortky. Beru to jako pokyn vstát a zapnout si kraťasy, ale odmítám se na něj podívat. Mohu si jen představovat, jak vypadám po pláči s řasenkou, ale jemu je to jedno, otočí mě k sobě a chytne mě za bradu a nutí mě zvednout hlavu.

"Sakra, Isabello. Kdybych tebou tolik nepohrdal, řekl bych, že vypadáš zatraceně krásně s řasenkou stékající po tvém mokrém obličeji." Dívá se na mě a bere do sebe vše, co může, než jeho pohledné rysy protne smutek, "Opravdu bych si přál, aby se to mezi námi nezměnilo, Isabello. Mohla jsi toho se mnou tolik zažít," Tvrdost, na kterou jsem zvyklá, znovu nabírá na síle, "Škoda, že mě ty děvky nezajímají." Odstrčí mi hlavu a vytrhne tašku ze stolu vedle nás, zamíří ke dveřím, zastaví se, než je otevře. Ohlédne se přes rameno a prohlédne si mě od hlavy k patě, než se střetne s mýma očima: "Příště mě poslechni a nikdy se přede mnou neschovávej, Isabello, nebo tě příště obnaží a potrestají. Nechceš, aby tě moji přátelé viděli takhle, že?"

Vlastně čeká na mou odpověď, takže si pospíším a říkám: "N -Ne, nechci."

"Jo, tak to uvidíme. Jdi domů a umyj se. Vypadáš pateticky."

Konečně jsem zůstal sám, abych se dal dohromady. Přesunu se k velkému dřezu, kde si studenti po manipulaci s výtvarnými potřebami myjí ruce, podívám se na sebe do zrcadla nad ním a zalapám po dechu. Vypadám strašně! Skloním se, rychle smyju všechen make-up z obličeje a odstraním všechny důkazy, že mě Jasper rozplakal.

Díky bohu, že dnes nemusím vozit svou sestru a bratra domů, protože nevím, jestli to dokážu udržet pohromadě, když jsem právě teď s někým. Když zajíždím na naši příjezdovou cestu, vidím Jaspera, jak vylézá ze svého nového džípu, který dostal k osmnáctým narozeninám. Usměje se na mě a pak si strčí prst, který na mě použil, do úst a začal ho sát. Otočím se a běžím po chodníku a do svého domu. Nepřestanu utíkat, dokud se nedostanu do svého pokoje a zabouchnu dveře. Opírám se o něj, zadýchávám se, jak popadám dech, ale běhat až sem nahoru není jediný důvod, proč zadýchávám. Jasper Palmer mě přiměl ke snížení tepové frekvence.

To, co mi udělal v té prázdné třídě, bylo ponižující a ostudné, ale hluboko uvnitř se mi to líbilo. Ještě víc se mi líbilo, když jeho ruce vtíraly gel do mé nahřáté pokožky, kterou si způsobil vlastní rukou. Aby toho nebylo málo, jeho prst mě málem přitáhl! Nikdy by mě nenechal takhle žít. Už se bojím, co řekne tweedled dee a tweedled dum o tom, co se stalo poté, co odešli z místnosti.

Sakra! Proč na mě má takový vliv? Nikdy jsem k němu nic necítil, dokud mě nezačal šikanovat. Dva roky jsem drtil svého tyrana a teď to jen zhoršil. Vědět, jaké jsou jeho ruce, když se dotknou mé holé kůže, bude navždy vypáleno do mé duše. Čím jsem si to kdy zasloužil, a proč mi pořád říkal děvka? Věděl, že jsem ještě panna, když jsme byli ještě přátelé, a pak šel a všechny vyděsil, takže i kdybych chtěla, v mé věkové skupině není nikdo, s kým bych to mohla ztratit.

Jsem tak frustrovaný! Přál bych si, abych měl s kým mluvit, bylo by tak hezké mít možnost mluvit se svými dvěma nejlepšími přáteli, ale on je dokonce vyděsil! Chci říct, že mě nenávidí a nechovají se ke mně špatně jako ke všem ostatním, i když mě litují. Vidím to v jejich očích pokaždé, když se křížíme, ale nejsou ochotni Jaspera rozzlobit tím, že se mnou budou mluvit. Nechápu, jak z něj může vyděsit celou školu.

S povzdechem mířím do své koupelny a začnu ze sebe svlékat oblečení. Koupel je to, co právě teď potřebuji; koupel a trochu hudby, protože díky tomu tyranovi vedle mám něco, co vyžaduje pozornost. Právě se chystám vkročit do vany, když slyším, jak mi telefon zvoní s textovou zprávou. Vrátím se do svého pokoje a popadnu svůj mobil z postele, kam jsem ho odhodil, když jsem vešel. Srdce mi poskočí, když se objeví jméno, které jsem dva roky neviděl. Otevřu text a čtu si ho, svraštíc obočí.

JP: Nedotýkej se sebe!

Objeví se další text.

JP: Myslím to vážně, Isabello! Pokud se dotkneš té kundičky, BUDEŠ POTRESTANÝ ED!

"Co sakra?" říkám si. Náhodou vzhlédnu a tam je Jasper, stojící u okna své ložnice a hledí přímo do mého s utrápeným výrazem ve tváři. Chvíli mi to trvá, ale pak si uvědomím, že tu stojím úplně nahá. "Ach můj bože!!" Strhnu přikrývku z postele, omotám ji kolem sebe a pak přejdu k oknu a zatáhnu závěsy.

Sladký Ježíši! Nemůžu uvěřit, že mě viděl nahou! Nikdy mě nenechá prožít a ve škole ze mě bude k smíchu! Zabouchnu dveře koupelny, shodím přikrývku a vlezu do kouřící vody. Pomalu se spouštím, nechci si ublížit o nic víc, než už je. Jakmile jsem úplně uvnitř, povzdechnu si. Teplo z vody uvolňuje mé tělo, když zavřu oči a moje myšlenky mě automaticky zavedou zpět do třídy a výprask, který Jasper uštědřil.

"No, pokud něco, je to muž, který drží slovo." říkám nahlas.

Moje myšlenky začínají nutit mé tělo reagovat a poslední věc, kterou potřebuji, je, aby Jasper zjistil, že jsem udělal to, co mi přikázal nedělat. Nemyslím si, že bych mohl zvládnout další trest tak brzy po tom prvním, ale kde se vzal, když mi říkal, co můžu a co nesmím? Ani mě nemá rád, tak co na tom záleží? Do prdele, je to moje tělo a já mám na starosti, co s ním udělám! S tím, co bylo řečeno, pomalu začnu klouzat rukou po stehně a posouvat ji nahoru tam, kde to zoufale potřebuji. Zrovna když se ho chystám zasunout mezi stehna, vstoupí mi do hlavy hlas, jeho hlas.

"UGH!" Frustrovaně odtáhnu ruku a vytáhnu se nahoru a ven z vany. Teď musím najít něco, co by mi zabralo čas. "Slepičí hovno," mumlám si pro sebe, když si suším tělo. Zapomněl jsem na své bolavé zadek, hrubě po něm přejíždím ručníkem a nadávám, jak se popálenina vrací v plné síle. Ano, rozhodně jsem se rozhodl správně.