Kapitola 4 Nechci Ho vidět
"Slečno Watsonová, pan Kooper by vás rád viděl. Pojďte prosím se mnou." Byl to Ethan.
Eliza se otočila a pokusila se utéct, ale obklopilo ji několik mužů v oblecích. Počínání těchto mužů znepokojilo lidi v okolí a všichni vyděšeně ustoupili.
Elizin bledý obličej a kostnaté tělo způsobily, že vypadala, jako by se měla každou chvíli zhroutit.
"P-Co budete všichni dělat?"
"Pan Kooper vás chce vidět, paní Watsonová. Nelekejte se."
"Kdo je pan Kooper? Neznám ho." Elizino tělo se otřáslo. "Uhni mi z cesty. Neznám pana Koopera. Pravděpodobně má špatnou osobu."
"Pan Kooper nikoho nespletl. Pojďte s námi a dozvíte se to, paní Watsonová," řekl Ethan a dal znamení bodyguardům, aby ji zadrželi.
Eliziny emoce vzplanuly. "Pusť mě. Co to děláš? Nechci ho vidět. Nechci ho vidět. Prosím, nech mě jít. Nechci ho vidět. Pomoc! Pomoc!"
Řekla si, že se nesmí setkat s Williamem , který ji tak nenáviděl za to, že unesla jeho první lásku a ublížila jeho babičce. Bála se, že ji William znovu zabije, pokud zjistí, že je stále naživu.
V rezidenci Kooper odvedl rodinný komorník dvě děti pomalu do studovny. Byli stejně staří a vypadali podobně. Starší bratr měl krátké vlasy zastřižené na délku ucha, světlou pleť a jemný, urostlý obličej. Mohlo mu být jen pět let, ale obočí měl vždy svraštělé. Ten jeho chladný temperament se z Williama skutečně přenesl. Mladší sestra měla vlasy svázané do copánků a roztomilý kulatý obličej. Právě teď našpulila rozrušený obličej.
William odložil knihu v ruce a podíval se na své dvě děti, jeho kamenný výraz změkl. "Právě zavolala ředitelka školky a řekla, že se zase hádáte ve škole."
"Humph!" Amelia Kooper, mladší sestra, podrážděně zabručela a ustoupila stranou s rukama založenýma na hrudi, funěla a funěla, přesto vypadala rozkošně.
Benjamin Kooper, starší bratr, k ní přistoupil a poplácal ji po hlavě, aby ji uklidnil. "Nezlobte se, zmlátil jsem je."
William se usmál a opřel se na židli. "Jsem si jistý, že vy dva byste se prostě jen tak nepohádali s ostatními. Řekněte mi, co se děje."
"Říkají, že nemám mámu." Amelia propukla v pláč, cítila se zarmoucená. "Jak to, že nemám mámu? Není to, jako bych vyšel z ničeho. Dokonce řekli, že mě táta nemá rád, protože mě nikdy nevyzvedává ze školy."
William našpulil rty a neřekl nic, jako by byl ztracen v myšlenkách.
Když to rodinný komorník viděl, rychle obě děti utěšil. "Kdo říká, že nemáš mámu? Tvoje máma je jen daleko a nemůže se za tebou vrátit."
"Daleko? Kde to je?" Amelia pohlédla na rodinného komorníka velkýma jasnýma očima.
"Je nějaké místo tak daleko, že táta nemůže jít?" zeptal se Benjamin.
Rodinný komorník nemohl najít slovo, aby odpověděl, protože si uvědomil, že neměl dětem lhát, protože byly příliš zvědavé a bylo těžké říct dokonalou lež.
V tu chvíli Ethan přispěchal dovnitř. "Pane Koopere, přivedli jsme ji zpět dolů."
Williamovo srdce poskočilo. Podíval se na rodinného komorníka. "Richarde, vezmi obě děti do jejich pokoje."
"Ano, pane."
Když rodinný komorník přinesl děti a šel ke dveřím, Amelia se ohlédla na Williama. "Tati, kde je vlastně maminka?"
William dlouho mlčel, než řekl: „Řeknu vám to později.
Amelia frustrovaně sklopila oči, protože vždy dostala stejnou odpověď. Potom následovala rodinného komorníka ven.
"Pusť mě. Nechci ho vidět. Nechci ho vidět. Pusť mě. Pusť mě."
Rodinný komorník právě šel po chodbě se dvěma dětmi, když k nim bodyguardi přenesli zdánlivě bláznivou ženu. Benjamin zvědavě zíral na emotivní Elizu. "Richarde, kdo to je?"
Richard se nenuceně podíval a řekl: "Možná je to blázen, kdo urazil tvého tátu. Vraťme se do tvého pokoje, než se utrhne a ublíží vám dvěma."
Benjamin se zamračil, když sledoval, jak Elizu odnášejí do studovny. Nemohl se divit, kdo je Eliza a proč ji museli odnést přímo do studovny jeho otce. Poznal, že to není obyčejný šílenec. Koneckonců věděl, že jeho otec nepustil do domu žádnou ženu kromě Alexandry.
"Nechci ho vidět. Neznám ho. Nech mě jít. Nech mě jít." Eliza se stěží odvážila ohlédnout se na muže, který seděl v křesle, jen zoufale vyděšeně bouchal na zavřené dveře, jako by v této místnosti byla lidožravá příšera.
William tiše zíral na její panickou reakci a tajně zatínal ruce na stole.
„Ještě žije. Nemůžu uvěřit, že před pěti lety všechny oklamala. Sakra! Ukryla se a posledních pět let žila volně, zatímco já jsem žil mizerně . Babička se stále neprobudila a Sara nebyla nalezena. Myslela si, že se může dostat pryč se vší vinou jen proto, že se skrývá? Jaký vtip! Dokud bude žít, přinutím ji zaplatit za to, co udělala.“ Vstal a zezadu se na ni usmál. "To se mě teď tak bojíš?"
Eliziny ruce klepající na dveře se zastavily. Nebyla si jistá, jestli to byl strach nebo smutek, její otlučené tělo se znovu třáslo.
"Y-Máš špatnou osobu. Nikdy jsem tě neznal." Mluvila jasným tónem strachu a smutku.
William se usmál a přemýšlel, kdy se ho Eliza kdy tak bála; bývala tak troufalá, že ho dokonce postavila a donutila, aby si ji vzal. Když William viděl, že se žena odmítá otočit, natáhl se, aby ji popadl za rameno. V tu chvíli si najednou dřepla a vykřikla s hlavou v dlaních.