Kapitola 4

Několik dalších dní jsem se snažil dostat Reubena o samotě, ale Vicky s ním byla každou chvíli. Dokonce se nějak zvala na obchodní schůzky a seděla tiše stranou. Sledovala Reubena, jako by byla v úžasu nad jeho vedením, ale ráda se pokusila okomentovat, když se mě jako luny zeptal na názor.

Nebylo mi dobře. Počáteční fáze těhotenství, která odebírala mému tělu spoustu energie, stejně jako přidaný stres z toho, že tu byla Vicky a znala její motivy, mi způsobily, že jsem nemohl v noci spát.

Noah požadoval, aby mě viděl každý den. Cítil, že jsem z něčeho ve stresu a tmavé kruhy pod očima ho informovaly, že špatně spím.

Byl jsem zpátky v ordinaci jeho lékaře, kde mi měřil krevní tlak a kontroloval váhu.

" Už jsi zhubla Evelyn, bojuješ s ranními nevolnostmi?" Jeho oči se na mě dívají přes brýle se zlatými obroučkami, byl také unavený. S největší pravděpodobností se o mě bál, díky čemuž jsem se cítil ještě hůř.

„Cítím nevolnost, ale také zjišťuji, že nemám velký hlad.“ pokrčím na něj rameny. Ve skutečnosti jsem nemohl jíst kvůli obavám, že Reuben označí Vicky a pak mě a jeho nenarozené dítě vykopne ze své smečky. Na toto téma jsem prožíval spoustu nočních můr.

" Musíš vyvinout vědomé úsilí, abys snědla víc Evelyn. Dítě si z tebe vezme jen více živin. Měla bys přibírat, ne ztrácet. Od této chvíle chci, abys to pila každý den."

" Co je?" Dívám se na zelenou lahvičku s tekutinou, kterou položil na stůl.

" Je to vitamínový nápoj nabitý všemi živinami, které potřebujete v prvním trimestru. Chci, abyste ho pila každý den tady přede mnou, abych věděla, že jste si ho užila. Sednete si také na dvacet minut se mnou, abych věděla, že jste ho nevyzvracela." Přísně mi přikazuje.

" Proč bych to zvracel?"

" Nechutná to nejlépe. Teď pij." On velí.

Dělám, jak říká. Nápoj opravdu chutná nechutně a já musím bojovat s nutkáním svého těla ho vyzvracet.

" Máš stres z toho, že to řekneš Reubenovi? Proč jsi mu to ještě neřekl?" Ptá se mě jemně.

" Prostě jsem nenašel správnou příležitost. Řekněme, že momentálně není moc sám." Povzdechnu si, moje nálada je opět smutná.

" Pamatuješ si na tu dobu, kdy ses doma málem utopil v jezeře a já tě musel zachránit?" Noah se zasměje a nabere na mé pošramocené náladě.

" Netopil jsem se a ty jsi mě nezachránil." Směju se mu zpět.

" Mohl mě oklamat." Usmívá se, spokojený s mou změnou nálady, z toho, jak vzpomínám na naše šťastné společné dětství.

Asi po dvaceti minutách, jakmile Noah věděl, že jsem vypila pití, vyjdeme z jeho kanceláře se smíchem ze vzpomínek z dětství. Můj smích byl vlastně tak radostný, že se v čekárně objevilo několik hlav.

I když to bylo krátké . Reuben a Vicky šli ke mně, Reuben se zamračeným výrazem na tváři. Noah mi předepsal nějaké tablety proti nevolnosti, které jsem teď pečlivě schoval za zády, když se blížili.

Můj vlk vrčí v mé mysli, když Reubenova paže ovine Vicky pas, téměř ji pomáhá udržet ve vzpřímené poloze. Stále tvrdila, že je nevinná, nedokáže se o sebe postarat, pokud jde o mého manžela.

" Kdo je to?" Vicky se najednou cítí dostatečně silná, aby zjistila, kdo je Noah.

" To je doktor Noah. " Odpoví Reuben bez obalu a na tváři mu zůstalo zamračení.

" Noahu, tady Vicky, potřebuje okamžitou lékařskou pomoc. V mé kanceláři málem omdlela." říká Reuben s panikou o její blaho v očích.

" Je mi líto, že se Vicky necítí dobře Alfa, ale jsem Evelynin soukromý lékař, ne lékař smečky." Noah odpovídá a mně nechybí úšklebek na tváři Vicky.

"Dnes v pohotovosti smečkový lékař musel vyřídit něco mimo pracoviště. Možná nejste smečkový lékař, ale žijete v mé smečce a budete se starat o Vickyiny potřeby." Reubenova alfa aura hustě pokrývá čekárnu. Jeho příkaz zpevnil Noahovi záda. Beta v Noemovi je silná proti auře alfa, ale není dostatečně silná. Viděl jsem, jak se mu ruce spínají bolestí, která mu prochází po celém těle. Podívám se na Reubena, který si zřejmě užíval způsobování této bolesti mému nejdražšímu příteli.

Stoupnu si před Noaha a úplně ho zablokuji před Reubenem a snažím se uvolnit napětí v místnosti, než se to vymkne kontrole.

" Noahu, mohl bys mi laskavě zkontrolovat Vicky? Je hostem v sídle alfa..."

" Vypadá v pohodě." Zašeptá mi pod vousy.

" I tak." Povzdechnu mu, stejně tiše.

" Výborně, tudy!" Noah pokynul Vicky, aby vstoupila do jeho kanceláře. Když vstoupí do místnosti, vidím příležitost konečně si promluvit s Reubenem o samotě. Udělám krok k němu, když na něj zavolá z Noemovy kanceláře.

"Ach, Rubene, nezůstaneš? Obávám se, že by to mohlo být něco vážného." Začne předstírat, že pláče obavami.

" Vlastně Reuben..." Jdu ho požádat, aby se mnou na chvíli zůstal, když mě úplně ignoruje a místo toho odpoví jí.

" Samozřejmě, Vicky." Odpoví jí a úplně mě přeruší. Dokonce mě ani nepozná, když vchází do Noemovy kanceláře a práská mi dveřmi téměř před nosem.

… ..

Vrátil jsem se do svých pokojů, rozrušený tím, že mě Reuben ignoroval, ale sehnul se pro Vicky. Ani jednou jsem se ho na nic neptal. Nikdy jsem na něj nekřičela, i když jsem si to stokrát přála, aby mě miloval, aby mě miloval. Přesto jednou zatřepotá řasami a on se k ní už chová jako ke smečkovému luně.

Nemohl jsem se usadit, šlapal jsem po podlaze a opotřebovával jsem koberec. Můj vlk mě prosil, abych se posadil a nechal nás odpočívat. Snažila se mě utěšit a v duchu mi říkala, že jsme Reubenovi vyvolení, jen ještě nenosíme jeho znamení. Ale až se dítě narodí a posílí naše spojení, bude si nás konečně nárokovat jako své.

Můj vlk na mě vyvíjel nátlak, abych to řekl Reubenovi, a doufal, že jakmile mu řeknu tu šťastnou novinu, už na Vicky nebude myslet a že nás nechá na pokoji. Můj vlk viděl věci velmi černé nebo bílé, zatímco já věděl, že v životě existují šedé oblasti. Ale nemohl jsem zkazit její pozitivní náladu, byla šťastná, že máme dítě, a tak či onak jsem to potřeboval říct Reubenovi.

Musel jsem se unést na posteli, moje vlčice nakonec vyhrála, když mi nařídila, abych přestal chodit. Vyčerpání mě muselo ovládnout, jakmile jsem hlavou narazil na dno. Probudí mě zaklepání na dveře a chvíli mi trvá, než si vůbec uvědomím, jaká byla denní doba. Soudě podle stmívající se místnosti a zapadajícího slunce, které házelo oknem, jsem zmeškal oběd a prospal jsem celé odpoledne.

" Vstupte!" Odpovím, když slyším další zaklepání na dveře. Myslel jsem, že mě mohla kontrolovat Candice nebo Michelle. Nečekal jsem, že Vicky vstoupí do mého pokoje.

Moje nálada se okamžitě zkazí. Chvíli se rozhlíží po mé ložnici a večer se ušklíbá nad fotkou mě a mých rodičů. Pokud se Reuben neschovával pod mou postelí, zjevně tu nebyl, tak proč byla v mé ložnici?

" Cítíš se lépe?" ptám se a chci, aby přestala psychicky týrat můj pokoj.

" Jsem v pořádku, Reuben se příliš bojí." Zachichotá se, ale vím, že to na mě bylo rýpnutí.

„ Není tady…“

„Ne, je někdy?“ Odpověděla, když si sedla na konec mé postele.

" Přišel jsem tě hledat, chtěl jsem s tebou o něčem mluvit." Vicky se pustí do práce.

" Vicky, ať je to cokoli, nemám zájem. A teď, když mě omluvíš, musím zařídit nějaké pochůzky." Odvážně říkám, že vstanu a vyjdu ze dveří své vlastní ložnice a nechám ji ve svém vlastním pokoji. Právě když se natahuji ke dveřím, zavrčí a chce mou plnou pozornost, přesto jsem se k ní otočil zády.

" Vím, že jsi těhotná."

Cítím, jak mé vlastní srdce bije příliš rychle, zrychlené tempo má za následek stahující účinek na mé hrudi. Zcela v šoku se k ní otočím čelem, neschopný nic říct, neschopný to popřít.

" Viděl jsem vitamínový nápoj, který ti dal doktor... vím, že je to jen pro březí vlčata." Ušklíbne se mi.

" Nechci o tom mluvit Vicky!" Opravdu ne a ne s ní. Chtěl jsem jít najít Rubena a podělit se o šťastnou zprávu.

" Reuben to ještě neví, že?"

" Ještě ne, právě se mu to chystám říct!"

„Nemůžete čekat, že si dítě udrží vaši pozici luny, teď už jsem zpátky.“ Směje se, jako by ji posedl démon.

" Vicky, Reuben je můj manžel a on by svému vlastnímu dítěti nebo této smečce neodepřel jistotu, že bude mít alfa potomka." Otočím se k ní, zcela zmaten jejím postojem. Určitě musí vidět, že Reuben nezapře odkaz svého vlastního dítěte, že by kvůli ní své vlastní dítě neopustil.

Už toho mám dost. Teď jsem byl rozhodnutý to říct Reubenovi a udělal bych to bez Vicky ve stejné místnosti jako on. Vstoupil jsem na podestu v patře a byl jsem právě na vrcholu schodiště, když mě Vicky zatáhla za loket.

" No, nejsem si jistý, jestli se Reuben s tím dítětem setká." Zamumlá si pod vousy, než se přede mě přitlačí, abych zamířil ze schodů jako první.

" Co?" Co tím myslela.

Vicky se na mě otočí, když stojí na dalším schodu a falešně křičí přímo přede mnou. Zmatený jejím zvláštním chováním jdu o krok zpět, ale ona mě chytne za volné tričko na hrudi a začne padat dozadu. S hrůzou sleduji , jak záměrně ztrácí půdu pod nohama na schodech a táhne mě dolů s sebou. Jsem příliš pomalý na to, abych to viděl včas, abych to zastavil.

Při každém kroku mě táhne dolů, každý náraz a náraz mě zasáhne hlavu, záda a břicho. Dokud nespadneme na dně.

Slyším rychlé kroky řítící se k nám, když Reuben vchází do chodby, aby nás oba našel dole na schodech.

Jsem stočený bokem do klubíčka, zatímco moje ruce svírají moje bolavé břicho. Bolest mnohem nesnesitelnější než boule, která se nepochybně objevila na mé hlavě, a modřiny zbarvující moje žebra a záda.

Vítr ze mě vyrazil. Nejen kvůli pádu, ale i úmyslnému pokusu zranit mé nevinné dítě, Reubenovo nevinné dítě. Vicky byla zlomyslná, úskočná a čisté zlo.

"Evelyn!" Reuben zalapal po dechu, když mě viděl v bolesti na podlaze. Spěchá ke mně, ale zastaví se, když Vicky vykřikne jeho jméno.

" Rubene... Pomoz mi, Rubene!" Její sténání bylo mocné.

Přikrčí se vedle Vicky, zády otočený proti mně. Bolest, která byla v mém žaludku, se nyní přesouvá do mého srdce. Možná nikdy nevyhraju!

„ Reuben…“ Jemně na něj volám, chytám se za bříško a snažím se přitulit naše miminko.

" Reubene...dítě..." zašeptám, ale jsem neslýchaný, když mě pohltí temnota a já omdlím.