Kapitola 4

Další dvě hodiny jsou...vzdělávání v chlapeckém světě. Sedím na své posteli a s úžasem zírám kolem sebe. V této místnosti je právě teď více než sto chlapců a všichni tu budeme spát společně díky kandidatuře. Až to bude hotové, pokud to stihneme, přesuneme se nahoru na hrad do soukromějších kolejí.

Ale vážně? Do té doby? Jsem tak trochu... nadšený.

Atmosféra tady - je úplně jiná, než cokoli, co jsem kdy zažil. Ozývá se spousta křiku a smíchu a už propukly dva pěstní souboje spolu s několika armwrestlingovými zápasy.

děvčata? Všichni bychom se škemrali a navzájem se určovali. Chlapi? Jen sepnou ruce a plácnou se po zádech, okamžití přátelé.

Ale pak kolem projde kluk ve spodním prádle - na což si samo o sobě nestěžuji - ale oči se mi rozšířily šokem, když to jen tak křiklavě. ležérně ponoří ruku do boxerek a poškrábe se na koulích-

" Tak co myslíš, sestřenko," řekne Jesse a přiměje mě nadskočit, když se objeví vedle mě a stojí na

Rafeovo lůžko a pomocí páky zahákl ruce přes okraj mých a šklebil se na mě.

"Kluci jsou..." zašeptám a stále se s úžasem rozhlížím kolem, "úplně jiný druh."

"Myslím, že se to naší primitivní princezně líbí," řekl Jesse se smíchem a pozoroval mou fascinaci.

Také se zasměju a zvednu prst ke rtům. "Neříkej to Rafeovi," zašeptám, protože vím, že můj bratr - stejně jako můj táta - je šíleně přehnaně ochranářský.

" Vaše tajemství je u mě v bezpečí," zašeptal Jesse a mrkl na mě. "Jen...zkuste vypadat víc chlapsky, dobře? Sedíte tam nahoře jako hezká malá sova pálená a zíráte kolem sebe těma velkýma očima."

Trochu jsem zalapal po dechu, uvědomil jsem si, že má pravděpodobně pravdu. Trochu nahrbím záda, rozložím nohy, abych nebyl tak prima. "Je to lepší?" Zamumlám, snížím hlas a směju se, protože se cítím směšně.

" Jen se mezi lidmi trochu víc podrbej na zadku," navrhuje Jesse s úsměvem, "ať tě lidé uvidí, jak říháš."

Zděšeně se na něj zamračím. "Absolutně ne."

Jesse se zasměje a pak ke mně natáhne paži. zápěstí nahoru. "Tady," říká.

" Co?" Zeptám se a poklepu na jeho sevřené prsty a myslím, že má v pěsti schovaný nějaký malý dárek.

„Ne,“ řekne Jesse se smíchem a pak mě kývne blíž. Nakloním se k němu a Jesse rychle otře zápěstím po obou stranách mého krku a pak po mých vlastních zápěstích.

" K čemu to je?" ptám se zamračeně, zmateně.

" Pachové značení," odpoví šeptem. "Někdy voníš jako holka. Tohle to trochu zamaskuje, nebude to tak zřejmé."

" Nebudu vonět jako ty?" ptám se zmateně.

Pokrčí rameny. "Jsme bratranci," odpovídá. "Nikdo si toho nevšimne a nezajímá."

" Ach," řeknu a pak se opřu na své palandě, když Jesse skočí dolů a jde si promluvit se světlovlasým chlapcem, který se právě přišel představit Rafeovi. Ani jsem nepomyslel na to, že bych voněl jako holka - co mi ještě dá?

Snažím se to promyslet, strategicky, ale brzy je místnost tak plná mladých mužů, že nedokážu myslet na nic jiného kromě toho, že je pozoruji, studuji, jak se pohybují, abych se mohl tak pohybovat a začal splývat. Nemůžu ani pořádně sledovat, který je který, když se všichni pohybují po místnosti, vybalují své osobní věci a představují se svým sousedům.

To je důvod, proč je tak neuvěřitelně znepokojující, když zjistím, že moje hlava škubne doleva. moje Eva horečně hledala, protože...

Protože přísahám, právě jsem cítil...nejúžasnější vůně, která mi kdy prolétla nosem-

Moje vlčice ve mně skočí, což je samo o sobě šokující - obvykle je tak klidná, že někdy zapomínám, že tam je-

Získejte to, ona přikáže, okamžitě začne slídit, jděte to najít - musíte - je to naše -

" Cože?!" Řeknu nahlas, když se posadím ostře rovně, najednou jsem trochu vyděšená. Ale pak zvednu nos a skoro hlasitě zasténám, když ji znovu ucítím - tu neuvěřitelnou, úžasnou vůni - ostré kousnutí citrusů, bergamotu a mokrého chodníku pečícího se pod letním sluncem, meruněk a mandlí.

Něco ve mně praskne, téměř fyzický zvrat, který přesměruje všechno ve mně – všechny mé cíle, všechny mé sny – jen je setře při jediné honbě za ním, za ním –

Mate!, moje vlčice vyje, zvedne nos k nebi a zpívá slovo, její nohy tančí. Jít! Vstát! Jdi a najdi ho - Mate! Kamaráde! Kamaráde!

A zalapám po dechu a přitisknu se zpátky ke svým polštářům, protože už to vím - vím to s jistotou v srdci a v mých kostech - že můj přítel je tady -

Ale jak se rozhlížím, zběsile, něco...něco jiného mi zkříží cestu.

A tentokrát nahlas zasténám, spodní ret se mi začíná třást, jak kulhám a padám zpátky na své polštáře. Musím přitisknout oči k jeho vůni kůže a whisky - žhavé žhavé oharky a ostré kousnutí borovice v noci tak chladné, že až zamrzne vzduch.

A k mému zděšení ve mně praskne ještě něco, co se mnou otřese až do morku kostí, až se mi tím začnou třást ramena.

Protože...protože ten druhý tam stále je - a tento taky

Oba jsou stále tam, obě pouta mě teď volají a nabádají mě, abych běžel dvěma různými směry najednou-

Najednou se mi dělá nevolno, hlava se mi točí, jak se gravitace přeorientovává na dva směry, snažím se mířit na sever i na jih zároveň, můj vnitřní kompas se točí-

Zvednu ruce ke spánkům a znovu tiše zasténám.

" Ari," řekl Rafe, přešel ke straně postele a znepokojeně se na mě podíval. "Jsi v pořádku?"

Ale neodpovídám, oči mám pevně zavřené a soustředím se na svého vlka, na tu směšnou věc, kterou říká -

Pobíhá ve mně sem a tam, dává malé poskoky vzrušení, točí se v dychtivých kruzích, jazyk jí vyplazuje ze strany úst.

Vstát! Naléhá na mě a radostně cvaká zuby, jdi a najdi je! Teď!

Co?! Říkám jí, šílená. Ale to je směšné - nemůžeme - jsme v přestrojení!

Jdi!, zavelí, a já zjistím, že sedím vzpřímeně a oči se mi otevírají navzdory sobě. Jdi a najdi je! Musíme se setkat s našimi kamarády!

Ale jak se tak rozhlížím po místnosti - je to moc velký nepořádek. Vím , že tu jsou - ale absolutně netuším, které to jsou.

"Vážně, Ari," říká Rafe a pozorně si mě prohlíží. "Jsi... celý bledý. Jsi v pořádku?"

Otáčím hlavou, abych se podíval na bratra zběsilýma očima, dech se mi teď zrychlil. Za ním vidím Jesseho, jak se zmateně otáčí a dívá se na mě se zvědavými obavami.

Otevírám pusu, abych něco zakopl - cokoli - abych je prosil o pomoc-

Ale než to stihnu, ozve se v čele místnosti hlasité tleskání a všichni se k němu otočíme. Všichni ztichnou a zírají na kapitána akademie, který tam stojí se čtyřmi seržanty. Je to gigantický muž s drsným, drsným obličejem, který nevypadá, jako by se usmíval dvacet let.

Ale na to teď nemůžu myslet - hlava se mi pořád točí a já se ze všech sil snažím udržet oči dopředu a soustředit se na chůzi, jak se moje tělo začíná přizpůsobovat, nenechat se rozptylovat svým okolím nebo mým hloupým vlkem, který na mě vyje - prosí mě, abych je šel najít, ulovit, svléknout si uniformu hned teď a -

Kapitán se na nás mračí, zjevně nespokojený s naším nepořádkem.

"Vpadni," odsekne. "Je čas na první vyšetření."