Kapitola 49

Ale mé pochybnosti se brzy ukážou jako mylné, když ve spěchu sním svůj sendvič a znovu si položím hlavu na polštář, úplně zbitý. Zachumlám se do přikrývek, spokojený alespoň s vědomím, že nemusím brzy vstávat, protože se s kandidáty ani neočekává, že se vrátí až do večeře.

Přesto jsou mé poslední myšlenky – nevyhnutelně – o Lucovi, který si přeje, aby zůstal, přál si, abychom měli možnost mluvit více, třeba jen na pár minut – nebo na pár dalších hodin.

Moje sny jsou dnes v noci neobvykle živé a cítím se v nich vědomější než obvykle. Mrknu a rozhlédnu se po mlžném březovém lese, který je jaksi světlý, i když je lemován mlhou. Otočila jsem hlavu a potěšila a překvapila jsem pohledem na krásné bílé stromy, jejichž listy na podzim zezlátly. A pak si přejedu rukama po své oblíbené bílé noční košili z domova a vychutnávám si její měkký pocit pod dlaněmi. S úsměvem si pak projíždím prsty po dlouhých vlasech, což už nikdy neudělám, protože jsou vždy schované pod tou malou čepicí -