Kapitola 5

"Čas na hodnocení," zavrčí kapitán a znechuceně se na nás rozhlédne. "Jste oblečeni ve svých šedých kandidátských uniformách, protože jste ještě nezískali černou Akademii. Spodních dvacet procent kandidátů bude vyřazeno na konci druhého týdne kandidatury. Doporučuji, abyste to vzali vážně."

Kapitán si nás prohlíží chladnýma očima. "Dnešní test," vyštěkl, "měří to, bez čeho na Akademii nepřežiješ: fyzickou zdatnost. Rafe Sinclair! Kenny Dextrin! Jsi vzhůru - první krev vítězí!"

Akademie je známá tím, že učí své studenty nejmodernějším metodám a technologiím, ale o prvním umístění rozhoduje pěstní souboj!?

Zápas končí překvapivě rychle. Rafe srazí Kennyho na zem a během třiceti sekund mu prokrví nos.

Když se řekne Luca Grant, trochu se ušklíbnu. Luca tančí kolem svého protivníka a chvíli se mu posmívá, než vyšlehá rychlý střih, který druhého chlapce srazí. Trochu se kousnu do rtu a obdivuji jeho techniku – a roztažená svalnatá ramena – když ke svému zděšení uslyším své vlastní jméno.

Nebo alespoň mé předstírané jméno.

" Ari Clark! Robert Brown!"

Prostě mi spadne čelist, protože - bože, já jsem takový idiot - ale dokud tu stojím a dívám se, nikdy jsem nepřemýšlel o tom, jak to budu muset udělat!

Zasténám, když jsem si uvědomil, že jsem vklouzl do své princeznovské identity - jsem zvyklý stát stranou a sledovat, jak Rafe a Jesse bojují-

" Jdeme, Clarku!" Seržant vyštěkl, když vidí, že jsem nevykročil.

Rafe vedle mě si povzdechne, položí mi ruku na záda a postrčí mě dopředu. Šokovaně se na něj podívám, ale on jen pokrčí rameny a jeho oči jasně říkají, že chceš vstoupit do Akademie, chlapče.

Zběsile se otočím na Roberta, který už zaujímá bojový postoj. Jak dává pěsti a já si konečně uvědomuji, že ho vlastně mám praštit, kandidáti všude kolem nás začnou křičet a pískat.

" Pojď!" Robert křičí a pobízí mě vpřed. "Pojďme na to!"

Ale já tam jen stojím. šokován.

Někdo se začne bouřlivě smát a pak zařve: "Kreveta se bojí!"

Ostatní se také začnou smát a pak zvednou volání: „Krevety! Krevety! Krevety!“

To mě nějak povzbudí - a konečně přiměje mého vlka, aby věnoval pozornost něčemu kromě té šílené věci, která se stala dnes odpoledne - dva kluci - dvě vůně-

Zabij ho, zavrčí a kráčí vpřed ve mně. Ukaž je všechny...

A tak začnu kráčet vpřed, rty se mi shrnou, zvednu vlastní pěsti, jak mě to naučili Rafe a Jesse, a rychle se přibližuji k druhému chlapci –

Všechno je černé.

Když otevřu oči, vidím, že Jesse zírá přímo na mě a znovu nakukuje přes okraj mé postele. "Ahoj, Krevetko," řekne a usměje se na mě, ale ne bez soucitu. "Jak se cítíš? Dostal tě dobře."

Otevřu pusu, abych něco řekl, ale bolest se mi okamžitě rozlila po celém obličeji.

" To..." řeknu a můj hlas je celý ucpaný od mého ubohého zraněného nosu, kterého jsem se opatrně dotkl. "Je to zlomené?"

Jesse chvíli trvá, než mi stiskne nos mezi palci, experimentálně na něj tlačí, což bolí jako čert. Zalapám po dechu a cuknu, ale on zavrtí hlavou. "Ne, sestřenko, za pár dní budeš v pořádku. Ale budeš mít sakra černé oko."

No, taky necítím nic, když mám celý zpackaný nos, že?

Takže nevím, kdo z těch kluků je...

Bože, nedokážu si to slovo ani představit.

Kamaráde! Můj vlk se vesele zásobuje, tančí ve mně a ignoruje mou bolest. Vaši kamarádi! Oba dva! Okamžitě vstávej, přesuňte se do mě! Cítím je! Já to dokážu! Rád bych to udělal!

Zamračím se, ignoruji ji a znovu zavřu oči, přeji si, abych byl stále vyklepaný.

O pár minut později však můj odpočinek přeruší něco, co mi přistálo na polštáři, což mě donutí vyskočit. Zalapám po dechu, otevřu oči a pak se zamračím, když vedle sebe vidím sendvič zabalený v celofánu a láhev s vodou spolu s balíčkem léků proti bolesti.

" Jsi v pořádku, chlapče?" ptá se Rafe tiše a já trochu poskočím, abych ho viděl stát tam, kde byl předtím Jesse, a zblízka si mě prohlížel.

" Ne, umírám," povzdechnu si dramaticky a zhroutí se zpátky na polštář.

„To porušuje pakt,“ říká a lehce mě strčí do ramene. "Zemřeš, máma mě zabije - pak tátovi zbyly jen Markie a Juniper, jejich dvě nejhorší děti. Víš, že jim to nemůžeme udělat."

Ušklíbnu se, trochu se zasměju, ale pak ucuknu, když mě smích bolí. "Hej," řeknu a najednou si vzpomenu, že jsem tu velkou událost zmeškal. "Vyhrál jsi?"

Rafe jen lehce pokrčí rameny, ale Jesse se objeví za ním. "Samozřejmě vyhrál!" říká Jesse a hrdě objímá Rafeho ramena. "Měl jsi ale vidět toho surovce, kterého musel odstranit, Ari," pokračuje s očima rozšířenýma a vzrušená.

" Jste dramatický," zamumlal Rafe. pokrčil Jesse rameny, i když nedokázal zabránit, aby se mu koutky rtů neotočily.

" Ne vážně," řekl Jesse a naklonil se ke mně. "Byl větší než Rafe, možná - nebo alespoň tak velký - a naprosto brutální. Dalo by se říct, že nikdy nebyl formálně vycvičen, ale prostě se pouštěl do svých bojů jako zatracený šílenec-"

" Vážně?" ptám se zvědavě a trochu se posadím. "Který to byl?"

„Támhle velký balvan,“ zamumlal Jesse a ukázal přes místnost. Okamžitě ho vidím – kdo by nemohl? Je vážně gigantický - velikostí konkuruje i mému tátovi. Shrbe se na své palandě, dívá se dolů na matraci s rukama lehce položenýma na kolenou, naprosto stoický, ale zjevně zklamaný, že se dostal na druhé místo. Tmavé vlasy mu padají do obličeje, jako by se nemohl obtěžovat je odstrčit.

" Porazil jsi ho?" ptám se a otočím šokované oči na svého bratra.

"Nechovej se tak překvapeně." vyštěkl Rafe a zamračil se na mě. uražený.

Trochu se zasměju a nakloním se, abych ho strčil do ramene. "Máš pravdu," říkám příliš dívčím hlasem, jako vyšinutá roztleskávačka a škádlím ho. "Nikdo nemůže porazit Rafe Sinclaira!"

Jesse se směje se mnou, otáčí se a sleduje, jak Rafe zrudl, když se mračil.

"Jezte," zamumlal Rafe, když seskočil z postele, "a vezměte si prášky proti bolesti." Pak zaváhá, ohlédne se přes rameno a nakloní se, aby zašeptal. *Je tam pár zavřených sprchových koutů, ale...nemyslím si, že byste tam měli v brzké době chodit. Dobře?"

"Udělám to ráno," řeknu se zívnutím, natáhnu se, abych popadl láhev se studenou vodou a přitiskl si ji k obličeji, trochu zasténám nad okamžitou úlevou. "Vstanu ve 3, než kdokoli jiný."

" Dobře. Vzbuď mě taky. Půjdu s tebou."

" Ne," říkám a zavrtím hlavou. "Potřebuješ spát. Bude to v pořádku."

"Prostě mě vzbuď," zavrčí můj bratr.

Přikývnu, abych ho uklidnil, a se zasténáním se opřu o polštář.

Fajn, můj vlk zavrčí, když se vznáším, nespokojeně. Ale zítra je najdeme!

Bohužel, jak to osud chtěl, zítřek je příliš dlouhé čekání.