Kapitola 1009
Musí ale uznat... hvězdy jsou příjemným doplňkem.
Půlnoční vlčice tiše ustaraně zavyje, v duši roztažená, její malé nožičky jsou v těchto dnech příliš slabé na to, aby ji unesly hodně nebo daleko. Ale Půlnoční se lehce usmívá a v duchu hladí vlčí srst, potěšená, že ji vidí volnou, čistou a šťastnou. Teď je nadšená, že to má i ona sama.
Svět se jí prostě...otevřel. Nekonečně možný. Půlnoční úsměvy, pohled na hvězdy na sametově černé obloze plný naděje.