Kapitola 357
Můj vlk ve mně skučí, najednou neuvěřitelně dychtivý a probuzený, otáčí se v kruzích, jak jdeme blíž a blíže k Jacksonovým dveřím. Najednou se zastavím na chodbě, čelist se mi rozevře, když se podívám na svou hruď – kde bydlí vedle mého ducha.
"Ty malý spratku!" zašeptám nahlas, zděšeně na ni. Ona se hihňá, ze všech věcí - bože, mohou se vlci ještě hihňat? "Jen jsi předstíral, že jsi ospalý!"
Moje vlčice mi neodpovídá, jen se ostýchavě schoulí v mé duši a zkříží tlapy, prim.