Kapitola 502
„Páni…“ zašeptám, nakloním se dopředu a natáhnu ruku, abych se dotkla dlouhé, štíhlé stříbrné pušky, kterou kapitán vytáhne z brašny a postaví rovně, vyvažuje ji na dvou dvojnožkách, aby stála sama. V poslední vteřině ruku stáhnu, nejistá si, jestli bych měla.
„Jen do toho,“ říká kapitán a já se mu podívám do tváře a vidím v něm hrdý úsměv. „Tohle jsem pro vás objednal asi před měsícem – dorazilo mi to o víkendu. Zatraceně štěstí, že jste složil i tu zkoušku z chemie, protože kdyby armáda musela platit za takovou lehkou miniaturní pušku, kterou by nikdo jiný nemohl použít…“ při představě se mu nafouknou tváře. „Musel bych vašemu strýci zaplatit peklo.“
Zasměju se, zavrtím hlavou a nakloním se dopředu. „Nechal jsi mi ho ušít? Je… malý?“