Kapitola 605

Jesse trochu povolí vodítko, které stíny drželo na uzdě, a nechá je stékat do vody. Pak spustí ruce a na polštář mezi ně vyklopí dvě dokonalá malá koťátka ve tvaru stínů.

„Ach můj... ach můj bože,“ zašeptá Daphne potěšeně, skloní se a prohlédne si malá, napůl hmotná koťátka před sebou, detaily jejich měkké srsti dokonale vykreslené, jejich malé šedé oči zářící a jasné, když na ni v měsíčním světle hledí. „Jsou tak... Jesse!“ zasměje se a potěšeně se na něj podívá, čímž se mu na tváři rozzáří zářivý úsměv. Jsou tak roztomilá! Proč jsi říkal, že je to děsivé!?“

„Protože to… může být děsivé,“ říká, lehce se směje a prohrábne si rukou vlasy, zatímco ona vrzne a nakloní se, aby se znovu podívala na koťata, na to, jak si poskakují a s každým malým krokem se do vzduchu vynořují malé obláčky stínů. „Bylo to děsivé, poprvé, když jsem to neměla tolik pod kontrolou.“