Kapitola 680

Rozepnu ruce zpoza zád, zatímco mluvím, a klidně jednu zvednu vedle sebe dlaní nahoru. Ať už se kapitán chystal říct cokoli, co se mu zasekne v krku, jen na mě zírá, ohromený mými tvrzeními.

Ale nejsou to tvrzení. Můj vlk mi v hrudi vyje, hrdý a rozzlobený, protože ví, že je to pravda. Že jsem tím vším a ještě víc.

„Teď jsem viděla, jak posloucháš Jacksona, když ti narušuje plány,“ říkám tiše, nedívám se na svého druha, ale cítím jeho vlka blízko sebe, hned na druhém konci pouta, připraveného ho překonat, kdybych ho potřebovala. „Když ti řekl, že mě chce vycvičit jinak, naučit mě střílet za běhu, poslechl jsi ho. Vlastně jsi okamžitě schválil rozšíření mého výcviku. Protože je v užším výběru na velitelství.“