Kapitola 682

V noci je to celé mnohem silnější a ohromující, rudý a hořící vír, který se táhne k obloze. Tentokrát si s ním hraji víc, zahřívám ho, abychom všichni cítili teplo, které z něj vyzařuje, experimentuji s jasem a barvami, posouvám ho sem a tam, abych zjistil, jak moc s ním dokážu pohybovat. Jsem docela potěšen, když vidím, že můžu použít Lucův vítr k tomu, abych ho rozfoukal jako skutečné tornádo a bičoval ho po otevřeném prostoru před námi, i když si samozřejmě dávám pozor, aby se nedostal příliš blízko.

„Sakra,“ zašeptá kapitán. Podívám se na něj, zoufale potěšený, že můžu říct tak úžasný argument. On se taky podívá na mě. „Můžeš... můžeš si se mnou při tom mluvit?“

„Jasně,“ říkám s pokrčením ramen. „Nevyžaduje to mou plnou koncentraci.“