Kapitola 685
Druhý den ráno sotva můžu běhat, tak se směju.
„Jesse!“ křičím a zakopávám o vlastní nohy, zatímco se ho snažím zaměřit paintballovou puškou. „Přestaň s tím!“
„To ne, už jsi moc dobrý!“ křičí nazpět, sám se směje a znovu mizí v oblaku stínů, než se prudce rozběhne mezi stromy. Dnes ráno, když jsme si tak hrály během běhu, zjistil, že dokáže vrhat stíny na sebe a pevně je přimět k jeho postavě, takže se v podstatě sám stává stínem.