Kapitola 979
„Jo,“ říkám, jemně ho hladím po vlasech a usmívám se na něj. „Zvládneme to. Zvládneme to. Už máme jeden, na kterém budeme pár měsíců cvičit – než se objeví tihle dva, budeme úplně připraveni.“
„Naprosto připravený,“ zamumlá, pomalu přikyvuje a drží se naděje.
Dlouho se na sebe díváme, než znovu zasténá, přitáhne si mě k sobě a přivine mě k sobě způsobem, který opravdu, ale opravdu miluji. Tiše zavrčí, ochranitelsky a majetnicky, a mnou se rozlije obrovské štěstí. Strávíme tam spolu ještě pár minut, zjišťujeme jeden druhého a přizpůsobujeme se téhle divoké nové realitě.